Článek
Závody Formule 1, královny motoristického sportu, dnes působí poněkud sterilně oproti drsným soubojům z její zlaté éry, jak se někdy označuje období 70. a 80. let minulého století. Na druhou stranu, současné závodění je daleko bezpečnější jak pro samotné řidiče, tak pro osoby kolem trati. A právě v hlubinách sedmdesátých let se na závodní dráze v Jihoafrické republice odehrál incident, který tento výsostný sport hluboce poznamenal.
Vycházející hvězda
Byla to jedna z těch chvil, kdy by člověk chtěl zastavit čas a nebo ideálně jej vrátit a udělat něco jinak. 5. září 1977 se na startovním roštu v Kyalami v Jihoafrické republice seskupili ti nejlepší piloti své doby. Na 15. pozici připravoval svůj vůz i Velšan Tom Pryce, jehož výkony z poslední sezóny naznačovaly, že by mladík mohl být v budoucnu velkou hvězdou. Osud mu ale nepřál, během závodu se během jediné vteřiny všechno změnilo.
Tom Pryce byl vždy skromným jezdcem
Tom Pryce narozený v roce 1949 byl známý svou nekompromisní rychlostí, ale i přátelským a tichým vystupováním mimo trať. Vždy byl nenáročný, nehrál si na hvězdu a pomalu vystupoval v závodní hierarchii z nižších soutěží, až se v roce 1974 poprvé zúčastnil závodů Formule 1.
Jeho prvním týmem v nejvyšší soutěži byla chudá stáj Token. Výsledky měl ale špatné a často vinou techniky vůbec nedojel do cíle. Světlým okamžikem však bylo jeho 6. místo při Velké ceně Německa. Tehdy ukázal, že není za volantem těch nejrychlejších vozů náhodou. Ve stejné sezóně mu nebyla organizátory dovolena účast na Velké ceně F1 v Monaku, která se jezdí v ulicích města. Pryce tedy závod odjel alespoň za Ippokampos Racing ve Formuli 3, přičemž jej suverénně vyhrál s náskokem více jak 20 sekund. Tímto výkonem zaujal i ostatní stáje, které se o něj začaly zajímat, a tak už v další sezóně závodil za tým Shadow.
Tom Pryce se svojí helmou s jednoduchou grafikou
A v novém kokpitu nejenže sbíral bodovaná umístění, ale Velkou cenu Rakouska dojel dokonce na třetím místě a užil si oslavy na stupních vítězů. Nemistrovský závod v Brands Hatch v Anglii dokonce vyhrál a stal se vůbec prvním velšským vítězem závodu Formule 1. Na třetím místě skončil hned v úvodním závodě ročníku 1976. Šampionát tento rok ovládl James Hunt a Pryce s ním během roku dokonce svedl několik soubojů.
Sezóna 1977 začala pro Pryce špatně. První závod v Argentině kvůli poruše nedojel, nedokončil ani druhý závod v Brazílii, tehdy pro poruchu motoru odstupoval z druhého místa. Třetí klání v Jihoafrické republice také bohužel nedokončil.
Po Velké ceně Brazílie (Pryce je zcela vlevo)
Děsivá nehoda – traťový komisař, hasicí přístroj a špatná souhra náhod
Během závodu v Jihoafrické republice kroužil Pryce ve středu pole. Ve 21. kole jeho týmový kolega Renzo Zorzi pro poruchu motoru, který začal hořet, odstavil svůj monopost za levou krajnicí trati těsně za malým stoupáním a soukal se z vozu ven. Na druhé straně trati vyběhli zpoza zídky dva mladí traťoví komisaři, aby uhasili oheň. To se ale záhy ukázalo jako velmi neuvážené rozhodnutí.
První pětadvacetiletý mechanik jménem William byl uprostřed trati, druhý devatenáctiletý Frederik Jansen Van Vuuren, který nesl v rukou osmnáctikilový hasicí přístroj, byl v jeho těsném závěsu, když se na horizontu objevily čtyři závodní vozy. První řídil Hans-Joachim Stuck, v jeho těsném závěsu se držel Tom Pryce, za nimi pak následovali jezdci Jacques Laffite a Gunnar Nilsson.
Stuck si dvou mužů na trati všiml a instinktivně cukl s vozem vpravo a těsně je minul. Pryce, který byl v jeho závěsu mladíky na trati vidět nemohl a do druhého z nich, Van Vuurena v rychlosti 270 km/h narazil. Komisařovo roztrhané tělo se okamžitě rozlétlo do všech stran a těžký hasicí přístroj, který nesl, dopadl při vší smůle přímo na hlavu Toma Pryce. Helma byla okamžitě proražena a i Pryce v mžiku přišel o hlavu. Náraz to byl tak silný, že se hasičák odrazil zpět do vzduchu, přelétl tribunu a na parkovišti zdemoloval zaparkované auto.
Děsivost nehody umocňuje fakt, že mrtvý komisař nemohl být na základě ostatků identifikován. První přebíhající jeho jméno neznal, a tak až poté, co ředitel závodu svolal všechny inspektory, zjistil, kdo chybí.
Závod se přes všechnu hrůzu dojel. Vyhrál jej Niki Lauda, který na stupních vítězů prohlásil, že to byl jeho nejlepší závod. Až když mu bylo oznámeno, co se stalo, sklesle řekl, že už není, co slavit.
Smrt Toma Pryce a neuvážlivého traťového komisaře ukázala, jak křehký je život a že stačí jedno špatné rozhodnutí. Po nehodě sice byla zpřísněna bezpečnostní opatření na tratích, ale dva zmařené životy už nikdo vrátit nemohl.
