Článek
Byl to zvláštní fenomén přelomu tisíciletí, podobně jako internetové kavárny, o kterých jsem už tady psal. Snad v každém větším městě svého času existovala místa nesoucí názvy jako CD kluby, CD centra či CD zóny. Ty pro mnohé hudební příznivce, kterým je dnes třeba čtyřicet, padesát nebo i šedesát, otevíraly dveře k takovému množství hudby, o kterém se jim dosud jen snilo. Mělo to ale jeden háček, tyto kluby fungovaly v jakési šedé zóně a hudebním vydavatelstvím se jejich existence vůbec nelíbila.
Cesta časem do jiného světa
Z dnešního pohledu působí fenomén CD klubů jako z jiného světa. Internet byl na přelomu milénia pomalý, doma ho měl jen málokdo a vypalovačky do počítačů také nebyly levnou záležitostí. A co víc, legální hudba byla neskutečně drahá. Ovšem díky zmíněným klubům, jimž se běžně říkalo půjčovny CD, se přístup k muzice, kterou běžně nehráli v rádiích, pro mnoho hudebních nadšenců zlepšil. A já jsem si v té době konečně mohl poslechnout interprety, o nichž jsem zatím četl jen v časopisech.
Originální cédéčka byla na přelomu milénia velmi drahá
Princip takové CD půjčovny byl jednoduchý. Za dvacet, třicet korun jste si na den půjčili cédéčko, většinou jste si ho pak doma, nebo u kamaráda vypálili, okopírovali jste i obal a druhý den disk vrátili. Jedno album tak prošlo stovkami rukou. Na nové tituly pak byly pořadníky.
Taková půjčovna ale vyžadovala členství. Byli jste členy klubu příznivců muziky a v rámci členství jste si cédéčka mohli půjčovat. Některá centra také fungovala na principu bazaru s tím, že jste si album jeden den od provozovatele koupili třeba za 50 korun a druhý den jste jej na stejném místě opět prodali, ale už jen za 30 korun.
Kulturní symbol v šedé sféře
V době, kdy oficiální disk stál i šest stovek, byly půjčovny malý zázrak. Jen pro srovnání – průměrný hrubý plat v České republice tehdy činil kolem 12 000 Kč. Hudební vydavatelství sice hovořila o ztrátách, ale pro mnohé byla existence těchto center jakási vstupenka do světa, který by si jinak nemohli dovolit.
Byla to doba víry v technologie. Období, kdy mnoho domácností teprve začínalo objevovat svět počítačů, internetu a prvních vypalovaček CD. Tyto kluby tak nebyly jen o hudbě, ale i o společenském dění. Zapadaly do reality, kdy náklady na originální desky převyšovaly reálné možnosti běžného posluchače, zvláště pak mladého. Kdo tehdy chtěl poznávat elektronickou muziku, alternativní scénu nebo rockové aktuality, musel hledat cestu, jak překlenout propast mezi vysokou cenou a touhou objevovat. A CD půjčovny byly jednou z možností.
Tato paralelní infrastruktura navíc fungovala jako jakási společenská síť. Scházeli jsme se v krámcích, diskutovali o nových albech, prohlíželi jsme si seznamy CD a žádali jsme obsluhu o tipy. Byl to kontakt s lidmi, ne s algoritmem tak, jako tomu je dnes na různých streamovacích platformách.
I svět hudby se mění
Z dnešního pohledu se to může zdát až absurdní. Ale právě tahle „šedá zóna“ měla své kouzlo i funkci. Učila nás objevovat. Poslouchali jsme věci, na které bychom jinak nikdy nenarazili a hlavně bychom na ně neměli peníze. Já osobně bych si žádné originální CD, které jsem si tehdy půjčil, nemohl dovolit koupit a tudíž tím žádné hudební vydavatelství netratilo. A tak to viděla většina z nás. Nebyla to snaha ušetřit, jednalo se o poznání, které se svým způsobem později kapelám i vydavatelstvím začalo vracet. Bez půjčovny bych možná nešel na koncerty The Chemical Brothers, Faithless, Kraftwerk nebo Portishead. A s největší pravděpodobností bych si později jejich originální CD či vinyl nepořídil, protože bych je neměl z dospívání naposlouchané a jak se říká „zaryté pod kůží“.
Později jsem si třeba i díky cd půjčovně originální alba svých oblíbenců beztak koupil
Podobné kluby už dávno neexistují. Hudba je všude legálně a okamžitě – v mobilu, na YouTube a především ve streamu. Jenže s tím ale zmizel ten pocit výjimečnosti. Tenkrát bylo každé nové CD malým svátkem, který se mísil s rituálem objevování. Tento pocit mizí, hudby je tolik a hned, že se spíše konzumuje, než poslouchá. A je to škoda. I když možná dřívější přístup k nové hudbě nebyl čistý, pro mnoho z nás to byla cesta k muzice, která nám zůstala po celý život.
Anketa
Zdroje: časopis Xmag léto 2002
