Přežili holokaust, ruskou agresi už ne

Vanda Semjonovna Obiedková a Boris Romančenko se nikdy nepotkali. Přesto mají podobný osud. Jako Židé přežili útrapy druhé světové války, ale místo klidného stáří je zasáhla další nesmyslná válka, při které zaplatili nejvyšší daň. Ona dokonce zemřela na místě v Mariupolu, které jí jako mladé zachránilo život, on při zásahu ruské rakety v domě v Charkově.

Chladný sklep pod jedním z domů v ukrajinském Mariupolu byl už za druhé světové války krytem před příchozím zlem. Obiedková se v něm ukrývala jako desetiletá dívka, když do města vtrhli nacisté. Psal se rok 1941 a ona tehdy přišla o polovinu rodiny.

Obsazení Mariupolu nacisty bylo pro místní židovskou komunitu ranou do týla. Němci tehdy shromáždili veškeré pro ně nežádoucí obyvatelstvo včetně žen a dětí a za městem je pozabíjeli. Těla tehdy možná až 16 tisícovek židů naházeli do příkopů na okraji města. Byla mezi nimi i Vandina matka.

Mladé děvče se před nacisty stihlo ukrýt ve tmavém sklepě domu, kde žilo. Vojáci ji neobjevili, i když pečlivě prohledávali dům po domě. Jakmile největší hrůza opadla, její otec, který nebyl Žid, ji odvezl ve špatném stavu do nemocnice. Vanda tehdy předstírala, že je Řekyně a díky tomu přežila.

Mariupol byl osvobozen sovětskou armádou v září 1943. Vanda se po válce aktivně zapojovala do místního života a byla aktivní členkou přeživší židovské komunity v Mariupolu. V roce 1998 poskytla médiím rozhovor o svém válečném příběhu a mezi přeživšími holokaustu byla známou personou.

Podle jejích přátel by nikdy nevěřila, že stejný sklep bude muset jako kryt použít ještě jednou. Tentokrát se ale stal jejím hrobem. K události došlo 4. dubna 2022 poté, co město napadli Rusové. „Ve sklepě nebyla voda, elektřina ani topení – a byla tam nesnesitelná zima,“ řekla pro deník The Guardian její dcera Larisa. Její tehdy jednadevadesátiletá matka byla nemocná a nepohyblivá. Pokaždé, když spadla bomba, otřásala se celá budova. „Matka pořád říkala, že si nic takového z druhé světové války nepamatuje,“ dodala dcera. A to byly její poslední myšlenky. V ledovém sklepě, který jí v mládí zachránil život, zemřela během obléhání města ruskou armádou.

Boris Romančenko neměl jednoduchý život. Narodil se v roce 1926 do rolnické rodiny nedalo města Sumy na severovýchodě Ukrajiny. Za války byl nacisty vězněn jako válečný zajatec poté, co německý režim zahájil v roce 1941 operaci Barbarossa proti Sovětskému svazu. Byl deportován na nucené práce v dolech v německém Porúří. Pokusil se utéct, ale marně, načež byl převezen do koncentračního tábora Buchenwald. Tam ale dlouho nesetrval.

Vzhledem k jeho dobrému fyzickému stavu byl deportován na ostrov Usedom, kde ho opět nasadili na těžké práce, následně jej nacisté vyčerpaného uvěznili v koncentračních táborech Mittelbau-Dora a Bergen-Belsen. Válku přežil. 14. dubna 1945 jej spolu s dalšími vězni osvobodily britské a americké jednotky. Podle Borise se tak stalo za pět minut dvanáct, neboť měl být v nejbližších hodinách spolu s dalšími vězni otráven ustupujícími nacisty.

Po skončení války byl odveden a pět let sloužil v rudé armádě. Pak se začal aktivně zapojovat do veřejného života, například několik let figuroval jako viceprezident pro Ukrajinu v mezinárodním výboru památníku Buchenwald-Dora.

Celkem pokojně žil až do svých 96 let. Pak ale byla Ukrajina napadena Ruskem a když se Charkov stal cílem nepřátelských raket, Boris útok nepřežil. Jedna ze střel zasáhla obytnou budovu, v níž uhořel. Stalo se tak 20. března 2022, tedy necelý měsíc po napadení země.

Civilních obětí válek jsou tisíce a jejich krev jde na ruce těm, jež násilí vyvolávají. Osudy Vandy Obiedkové i Borise Romančenka ukazují, jak křehký je lidský život tváří v tvář opakujícím se dějinám. Přestože oba dokázali přežít hrůzy nacistické okupace a koncentračních táborů, neunikli nové agresi, která je dohnala až na samotném sklonku jejich životů.

Příběhy těchto lidí jsou jakousi připomínkou, že na zločiny minulosti nesmíme nikdy zapomínat. Zároveň bychom měli přemýšlet nad tím, jak jednou provždy zabránit jejich opakování.