Článek
„Jakákoliv odlišnost znamená odmítnutí – a my těch odlišností máme bohužel mnoho. Já jsem Slovák, dcerka i manželka jsou nemocné a je nás hodně,“ říká otec Anton Chovanec.
Rodina se obrátila na sociální služby, podala žádost o městský sociální byt a pravidelně reaguje na nabídky komerčních pronájmů. Ani jedna z cest ale zatím nevedla k řešení. V azylových domech chybí kapacity a ubytovny nepovažují za bezpečné prostředí pro své děti. Proto se nyní rozhodli svůj příběh zveřejnit.
Péče o rodinu a práce, která nestačí
Život plzeňské rodiny komplikuje i zdravotní stav dcery a manželky. Dcera trpí autismem a ADHD a její stav vyžaduje nepřetržitou péči. Manželka bojuje s těžkou epilepsií. Přesto se oba rodiče snaží zvládat situaci vlastními silami. Pan Chovanec si přivydělává rozvozem jídla, ale možnosti pracovat naplno jsou pro něj prakticky nemožné.
„Já nemohu chodit do normální práce, protože se musím nepřetržitě starat o naši dceru s autismem a ADHD, která potřebuje neustálou pozornost. Manželka bojuje s těžkou epilepsií a dalšími zdravotními komplikacemi, i přesto se ze všech sil snaží udržet rodinu pohromadě. Naše hlavní příjmy tvoří sociální dávky a mých pár korun z rozvozu jídla, což zkrátka nestačí,“ vysvětluje současnou situaci pan Chovanec.
Nadějí je starší mobilheim
Jako jediné reálné řešení dnes rodina vidí pořízení staršího mobilheimu nebo karavanu, který by mohla umístit na pronajatý pozemek. Nejde o vysněné bydlení, ale o možnost zůstat spolu.
„Bez rychlého řešení hrozí, že skončíme na ulici a děti v ústavní péči. Zoufale se proto upínáme k jediné naději – pokusit se získat vlastní skromný domov,“ pokračuje pan Chovanec.
Na tento záměr vznikla ve spolupráci s pověřenou sociální pracovnicí veřejná sbírka na platformě Znesnáze21. Chovancovi budou vděční za jakoukoliv pomoc, včetně sdílení odkazu na sbírku.
O pomoc není snadné požádat
Po zveřejnění sbírky se pan Chovanec rozhodl sdílet svůj příběh také na sociálních sítích. Místo podpory se ale vedle povzbudivých reakcí setkal i s osobními útoky a nenávistnými komentáři.
„Já sbírku sdílel na Facebooku, ale kolik lidí je zlých a nepřejících, je až neuvěřitelné. Já hodně snesu, ale toto bylo pro mě hodně těžké,“ říká.
Internetové diskuse bývají neúprosné a za každým příběhem stojí skuteční lidé. Žádat veřejně o pomoc není pro většinu rodin jednoduché rozhodnutí. Přesto se Chovancovi rozhodli svůj příběh zveřejnit, protože jiné možnosti podle svých slov vyčerpali.
