Skřipec: Mučení, které mělo vytáhnout přiznání z lidského těla bez ohledu na pravdu

Uprostřed vlhké kamenné místnosti stojí nenápadná konstrukce – jen rám, několik provazů a naviják. Na první pohled nic, co by působilo zvlášť děsivě. Jenže člověk, kterého k přístroji přiváděli, dobře věděl, že právě zde může během několika minut přijít o svou důstojnost a možná i život.

Skřipec patří mezi nejznámější mučicí nástroje evropské historie. Dodnes je symbolem temného období, kdy soudy věřily, že pravdu lze doslova vytáhnout z lidského těla. A přestože si jej často spojujeme se středověkem, největší rozmach zažil paradoxně až později v době náboženských konfliktů, inkvizice a čarodějnických procesů během 16. a 17. století. Jeho děsivá pověst přitom nevznikla náhodou.

Princip skřipce byl jednoduchý a právě v tom spočívala jeho hrůza. Mučenému přivázali ruce a nohy k dřevěné konstrukci. Poté začal kat pomocí navijáku postupně napínat provazy. Tělo se natahovalo stále víc a klouby se dostávaly mimo přirozenou hranici pohybu. Bolest tak přicházela po vlnách.

Zpočátku takzvaného výslechu šlo „jen“ o silný tlak. Když ale přivázaný člověk nemluvil, kat přitvrdil. Přidávala se ostrá bolest ramen, loktů, kyčlí či kolen. Delší mučení pak mohlo způsobit trvalé poškození svalů, nervů i šlach. Někteří lidé po výslechu už nikdy normálně nechodili nebo nemohli používat ruce.

Kat moc dobře věděl, jak nástroj používat. Naviják utahoval pomalu a mezi jednotlivými fázemi výslechu kladl otázky on nebo vyšetřovatel, někdy církevní, jindy světský. Přiznáš se? Řekneš jména dalších viníků? Odvoláš své názory?

Mučený člověk přesně věděl, že pokud odpověď nebude správná, přijde další otočení klikou.

Dnes se může zdát absurdní, že se mučení používalo jako běžná součást soudního systému. Jenže tehdejší právo fungovalo jinak než dnes. V mnoha evropských zemích bylo přiznání považováno za nejsilnější možný důkaz – někdy se mu dokonce říkalo královna důkazů.

Pokud soud neměl dostatek svědků nebo přímých důkazů, mohl povolit použití mučení. Skřipec se směl použít, ale jen ve vážných případech, v přesně vymezeném rozsahu a často jen jednou. Praxe však bývala jiná.

Stačilo podezření z kacířství, čarodějnictví nebo zrady a člověk se mohl ocitnout ve spirále bolesti, ze které nebylo úniku. Pod tlakem utrpení se lidé přiznávali k věcem, které nikdy neudělali. Přiznávali spolupachatele nebo podepisovali smyšlené výpovědi.

Historici dnes upozorňují na skutečnost, že mnoho dávných procesů je potřeba číst velmi opatrně. To, co v archivech působí jako dobrovolné přiznání, mohlo ve skutečnosti vzniknout v ukrutných bolestech.

Jedním z nejznámějších příběhů spojených se skřipcem je osud Anne Askew.

Narodila se v Anglii v době hlubokých náboženských sporů a otevřeně se hlásila k protestantským myšlenkám. To samo o sobě bylo nebezpečné. Ještě větší problém ale představovalo podezření, že má kontakty na vlivné lidi u dvora, kteří sympatizují s reformací.

V roce 1546 byla zatčena a obviněna z kacířství. Vyšetřovatelé chtěli jména dalších osob, které sdílely její názory. Anne však odmítala mluvit. Proto následoval skřipec. Mlčela i v těch nejsilnějších bolestech. Podle dobových záznamů bylo její tělo po mučení na skřipci v tak špatném stavu, že už nedokázala chodit. K soudu ji museli přinést na židli. Přesto své postoje neodvolala. Nakonec byla odsouzena a upálena na hranici.

Filmy a turistické expozice mohou navozovat dojem, že mučicí nástroje byly ve středověku téměř na každém rohu. Historická realita je ale o dost složitější.

Skřipec rozhodně nebyl součástí každého vězení. V mnoha částech Evropy se používal spíše zřídka a rozhodně ne při každém výslechu.

Řada populárních představ o „temném středověku“ je navíc přehnaná nebo vznikla až mnohem později. V 19. století se například některé mučicí nástroje staly součástí muzeí a senzacechtivých výstav, které minulost líčily ještě děsivěji, než skutečně byla.

To ale neznamená, že utrpení bylo menší. Stačí několik doložených případů, aby bylo jasné, že pro lidi, kteří na skřipci skutečně skončili, šlo o zkušenost měnící život a někdy i končící smrtí.

A pak je zde ještě jeden aspekt, který je nutný připomenout. Lidé pod extrémním tlakem často neříkali to, co bylo pravdivé. Říkali jen to, co mohlo jejich utrpení zastavit. Právě v tom možná spočívá největší děs skřipce. Spravedlnost se v okamžicích mučení měnila v praktiku hledající potvrzení za každou cenu.

Zdroje: historic-uk.com, allthatsinteresting.com, medieval-life-and-times.info, časopis History Speciál – Nejstrašnější způsoby mučení