Článek
Trest smrti měl v československém právním řádu dlouhou historii. Po druhé světové válce byl využíván k potrestání nacistických zločinců, v následujících letech se však stal také nástrojem komunistické represe. Na přelomu čtyřicátých a padesátých let končily na popravišti stovky lidí, přičemž mnozí z nich byli nespravedlivě odsouzeni v politických procesech. Státní moc tak rozhodovala o životě a smrti i na základě vykonstruovaných obvinění a nespravedlivých rozsudků.
Po pádu komunistického režimu v listopadu 1989 se otevřela možnost zásadně proměnit nejen politický systém, ale také fungování justice. Jedním z témat, která se dostala do popředí, bylo právě zacházení s nejpřísnějším možným trestem.
Poslední popravy na území tehdejšího Československa se uskutečnily ještě před sametovou revolucí. V Praze byl 2. února 1989 popraven pětinásobný vrah Vladimír Lulek, na Slovensku pak 8. června téhož roku vrah Štefan Svitek známý jako „Horehronský rozparovač“. Poslední rozsudek smrti v Československu padl v říjnu 1989. K jeho vykonání už nedošlo. Nové politické vedení země se rozhodlo trest smrti odstranit z trestního práva.
Nejvyšší trest nahradilo doživotí
Rozhodující krok přišel na jaře 1990. Federální shromáždění schválilo 2. května zákon č. 175/1990 Sb., který odstranil trest smrti z československého trestního práva a nahradil jej odnětím svobody na doživotí. Nová úprava nabyla účinnosti 1. července 1990. Tresty smrti uložené podle předchozích předpisů se změnily na doživotní vězení.
Změna však tímto krokem neskončila. V lednu 1991 přijalo Federální shromáždění Listinu základních práv a svobod, která výslovně stanovila, že se trest smrti nepřipouští. Zákaz tak získal ústavní ochranu a stal se součástí nového demokratického uspořádání federace.
Pro Československo to byla významná změna. Stát se vzdal možnosti úmyslně připravit odsouzeného člověka o život jako formy trestu, a to i v případech nejzávažnějších zločinů.
Rozhodnutí ale neznamenalo, že by se s ním automaticky ztotožnila také většina veřejnosti. Právě naopak. V prvních měsících po revoluci se ukázalo, že svobodná diskuse o trestu smrti může přinášet velmi rozdílné názory.
Svobodná země, rozdílné názory
Demokratická společnost umožňuje otevřeně diskutovat o otázkách, které byly dříve tabu nebo se o nich rozhodovalo bez skutečné veřejné debaty. Trest smrti byl jednou z nich. I reportáž Československé televize z 22. února 1990 poukazuje na nejednotný názor veřejnosti.
„Zrušit,“ shoduje se skupinka mladých lidí reportérovi. Ten se ptá: „Co byste udělali dejme tomu s pachatelem brutální vraždy?“ Mladá žena následně reaguje: „Já bych ho zavřela, až by zčernal.“
„Podle mě by se asi měl zachovat, protože když někdo zavraždí více lidí promyšleně, taky by si asi zasloužil ten trest smrti,“ odpovídá další žena.
„Já jsem doktor práv a myslím, že trest smrti nemá být odplata za ten prokázaný čin. A co když dojde k právnímu omylu, co potom? Ten trest je horší v tom vězení. Já jsem tam seděl za okupace i teďka a je horší tam být, rozumíme, než byste měl náhle konec,“ říká redaktorovi starší muž.
Trest smrti v zákonech stále udržuje zhruba 50 zemí
Jak je vidět, ani krátce po nabytí svobody nebyla česká veřejnost zajedno v tom, zda by se měl trest smrti zrušit, či zachovat.
Pro zastánce trestu smrti představovala poprava především spravedlivou odplatu za čin, jenž připravil o život jiného člověka. Odpůrci naopak zdůrazňovali, že ani demokratický stát nemůže vyloučit justiční omyl. Zatímco chybný rozsudek vězení lze za určitých okolností napravit, popravenému člověku už život vrátit nelze. V československých podmínkách navíc nebylo možné přehlížet zkušenost s politickými procesy, v nichž státní moc trest smrti zneužívala.
Rozhodnutí, které nečekalo na jednomyslnou shodu
Dobová reportáž České televize připomněla, že cesta ke zrušení trestu smrti nebyla provázena jednoznačným souhlasem veřejnosti. Zákonodárci přesto rozhodli, že tato forma trestu do nového právního řádu nepatří, a to i s ohledem na jeho problematickou minulost. Zejména v 50. letech minulého století byl totiž zneužíván.
Pohled do února 1990 také ukazuje, že přechod od autoritářského režimu k demokracii nebyl jen otázkou svobodných voleb a nových politických institucí. Znamenal také hledání hranic státní moci a odpovědí na otázky, na které neexistuje jednoduché řešení.
Trest smrti z československého práva zmizel v roce 1990 a o rok později byl jeho zákaz zakotven v Listině základních práv a svobod. Názory, které tehdy zaznívaly v ulicích, ale připomínají, že ani zásadní změna zákona nemusí okamžitě změnit přesvědčení lidí.
