Článek
Tak fajn, budu hrát vaši hru. Budu čekat.
Kdo je v téhle věznici zvědavý na ospoďačku z Moravy. Rozhodně se o mě přetrhnou!
No ale ejhle… O pár dní později kolem polední pauzy neznámé telefonní číslo. V podstatě jsem na to už asi i zapomněla, takže to zvedám, bez zájmu se představuji s tím, že to zase bude nějaká banka nebo pojišťovna… A hle! Pan personalista!
Přišel nám váš životopis. Splňujete podmínky. Přijeďte k nám, ukážeme vám to tu, popovídáme si. Pohovor. Ty vole.
Jasně, že přijedu. 7. března? To má narozeniny můj táta, já mám den potom svátek. Mohla bych to zvládnout a nadělit nám to (nadělit SI to) jako dárek. Jasně, vezmu si dovolenou, žádný problém. Těším se. Těším se jak malá holka.
Takže je 7. března, tři čtvrtě na 7 ráno a já odevzdávám telefon a chystám se projít rámem. Na to jsem zvyklá ze soudu, nic nového. Navíc nejsem ve věznici poprvé. Můj strejda seděl v jedné base mezi vinicemi, kam jsem za ním jezdila s mamkou a babičkou na návštěvy. Taky můj kamarád dělá dozorce v base mezi lesy. Tam jsem byla na dni otevřených dveří. Ale i tak je ta malá dušička ve mně trochu nervózní, ale o kus víc se děsně těší.
Takže si mě v čekárně vyzvedli a já byla u pana personalisty v kanceláři. Povídali jsme si. Žádný formální pohovor. Bylo to moc příjemný a asi dvě hodiny utekly jako nic. Tak si shrňme, co jsem se dozveděla - nástupní kurz ve Stráži pod Ralskem asi na měsíc a půl. Možnost ubytovny. Stojí tři tisíce, to je super. Nesmím si tam brát chlapce. Jasně, však jaký asi… Plat. Nic moc. Vlastně s dojížděním domů a s tou ubytovnou se mi to v podstatě ani nevyplatí. Ale chci to. Chci tu práci. Psychotesty. Pokud je neudělám, mám smůlu. What? Cože? Psychotesty?? Aha. Oukej. Bez nich to nejde, tak dobře.
Přišla paní, co tu sociální pracovnici dělá. Je moc milá, něco mi povídá. Taky prohodí, že jsem moc fajn a že mi bude přát, aby mi to vyšlo. Taky si přeju, aby mi to vyšlo. Smějeme se. Odchází.
Tak co ty psychotesty… No. Oukej. Tak prý za tři týdny,28.března. Jasně! Super datum! Shodou náhod jedu do stověžaté 29.-30.března na školení. Tak prostě přijedu o den dřív a střihnu si tu psychotesty. To je fajn. Ušetřím si jednu zbytečnou cestu do té naší metropole. Ale bylo by fajn, kdybyste mi výsledek řekli ještě v březnu, ať stihnu dát výpověď a neprodlužuje se to o měsíc.
Tak prý na to psycholožky mají snad týden, nebo dokonce čtrnáct dní. Ale zkusíte to zařídit, aby mi to řekly do konce měsíce. Oukej. Tak jo. Tak to se teda snažte. To je všechno. Loučíme se a za 3 týdny se uvidíme znovu. Na psychotestech…
Termín máme. 28. března. No nic, jdeme na to.
Našla jsem si tu ubytování asi 500 metrů od Azkabanu. Je to nějaká hnusná, sportovní ubytovna, jsou tu dělníci a hospoda, ale na tu jednu noc (vlastně dvě noci) mi to asi stačí, to přežiju. Pán z personálního mi kladl na srdce: Hlavně se dobře vyspěte, buďte tu včas, vemte si jídlo a pití, je to na celý den.
Přijďte na 7, buďte tu ale dřív, kvůli prohlídce.
Tak jo, o půl 7 stepuju na bráně. Mám něco do bříška a pití. Jasně, že mě s tím na bráně nechtějí pustit. Ale já jdu na psychotesty, takže mě s tím koukej pustit a nemel! A nečum! Mám to domluvený a to si piš, že mě s tím pustíš, nechceš mě zažít hladovou! To by nemělo smysl tam ani chodit. Když mám hlad, tak je Satan moje hodnější dvojče.
Tak joo, jsem vevnitř. Nějaký vyplňování papírů na personálním a jdeme na to. Psycholožky jsou na mě dvě. Nevím, co si o nich myslet. Mám koule, to zvládnu, nejsem žádná máčka. Sednu si, první část bude na počítači. Ještě, že jsem si vzala brejle. Mám to ale pod čepicí! Je to něco na pozornost - máš písmena b a p a máš mezi nimi hledat. Takže v řádku bbbbpbpppbpppppppbpppppbpbbbbbbbbbbpbpbpbpbbbpppbpbppppppbb a v časovým intervalu spočítej béčka. Pak zase péčka. No, po minutě nevíš, čí seš, páč je toho celý monitor a jede to x-krát po sobě.
Dobrý, touhle částí jsem prošla. Prošla? Jo, fakt prošla, tak dobrý. Prošla jsem i dalšíma částma psychotestů (Dalšími částmi? Já nevím, jsem češtin). No, tak dál. Jeden obrovskej dotazník - díváte se rádi do ohně? Co váš vztah s matkou? Užíváte drogy? Hrajete automaty? Poctivě odpovím asi na 600 otázek. Další vobrovskej dotazník. Asi 500 otázek. Jsou stejný jako těch 600 předtím, jen jinak položený. Zeptejte se mě na to stejný ještě jednou, a ty automaty začnu hrát. A do ohně budu čumět hodinu v kuse!
Dobrý, je to za mnou. Nakresli strom. Je na to asi 7 minut, ale vzhledem k tomu, že vím, jak to má vypadat, mám to načmrkaný asi za minutu, a pak zbylý čas jen čumím do zdi. Už jsem úplně vymletá.
TOHLE JSTE KRESLILA 7 MINUT?! Ano. STOJÍTE SI ZA TÍM, CO JSTE NAMALOVALA? Ano. Bože, tohle jsme brali na vejšce, vím, jak to má vypadat. Na tomhle mě nenachytáš. Jasně, ve školce by to asi nakreslili líp. Ale já nejsem Pablo Picasso, jsem socka. Paňí sociální.
Všema částma (Všemi částmi? Já nevím, jsem z Moravy) jsem prošla a je na řadě osobní pohovor. Jsou naproti mě dvě psycholožky. Šijou do mě. Jste si jistá, že tady chcete pracovat? A co vaše životní hodnoty, když máte dům a celou rodinu na Moravě? A proč jdete z Moravy do Prahy? A proč? A proč? Prooooč? Protoč! Co je ti po tom! Asi tohle všechno nepodstupuju jen tak ze srandy. Zrovna jsem neměla do čeho píchnout, tak jsem se přihlásila na výběrko a podstupuju nekonečný psychotesty jen tak. No nic. Nerejpej do toho a ptej se na něco jinýho, jo?!
S KOLEGYNÍ TO ZPRACUJEME A DO MĚSÍCE SE OZVEME. Jakože cože? Prosím? Pán na personálním mi slíbil, že to do konce měsíce (tzn. na to máš dva dny) zprocesujete a já ještě tento měsíc stihnu dát výpověď. Vysmějete se mi. Prý je vám jedno, co slíbilo personální. No nic. Nebudu se hádat. Tu práci chci. Ale už mám po tom celým dni docela nervy a chci pryč. Rozloučili jsme se, někdo se mi ozve. Jasně. Vylezu před bránu, už mám slzy v očích. Sednu si do parčíku na lavičku, co je hned před Azkabanem, a bulím jako želva. Nevím proč, ale jsem úplně rozložená. Beztak jsem to totálně zkazila, tohle jsem nemohla zvládnout. Teď mě mají za totálního blba, někde se mi obě smějou, můj strom ukazujou všude možně a už se mi nikdo nikdy neozve. Jak že se vůbec jmenuju? Nevím nic. Brečím a brečím a brečím a myslím na to, že jsem si na dva roky zavřela cestu k tomuhle sboru. No nic, utřu slzy a jdu se nějak zmátořit. Přijedou moje ospoďácký holky a máme tu tří denní školení a divadlo. Už se moc těším! Holkyyy, pojeďte!! Ráno si vás vyzvednu na nádraží, a vopovažte se mít nějaký zpoždění!
