Článek
Vlastně jsem na to skoro zapomněla (ne, kecám).Zapomenout nešlo, protože bylo 28. a konec měsíce se neúprosně blížil. Jestli nestihnu dát výpověď, tak se vše protáhne o měsíc. A to by byl vopruz. Teda, pokud mě vezmou. Ale ti bystřejší si můžou tak nějak domyslet, že mě vzali. SPOILER. Hupsík.
No nic, jsme s holkami po jednom ze tří školících dní na pokoji a chystáme se do víru velkoměsta. Neznámý číslo. Zase nějaká pojišťovna, kok…otrapové! Zvedám to. Dobrý den, tady personální! Polknu. Do do dobrý den. Tak, mám pro vás pár zpráv, chcete je slyšet? Eeee, no, tak asi jo. Psychotesty jste úspěšně zvládla, můžete nastoupit. Ticho. Nefungoval mi mozek. Asi. Fakt? Fakt jsem je udělala? Jasně! Máte vůbec radost? Eeee. Jasně! Tak jo, díky za info, jdu zavolat do práce, dát výpověď a k 1. červnu můžu nastoupit. Jooo, ještě se mi ozvete, kdy mám přijet kvůli lékařský prohlídce a jak to bude dál. Jasně, chápu. Zavoláme si.
No nic, píšu kolegyni, co zůstala v práci a měla u sebe nachystanou moji výpověď (bo já jsem byla do konce měsíce v Praze, žejo). Můžeš to podat. Fakt?! Jooo, berou mě! (taky se divím) Vedoucí o všem samozřejmě věděla. Že jdu na psychotesty, že se to tak blbě sešlo a že jsem na školení. Že za mě výpověď podá kolegyně.
Jak jsem pravila, tak se stalo. Výpověď je podaná. Eeeeh. Tak já za dva měsíce nastupuju do Azkabanu. Hustý. Asi jsem to zvládla, nebo co. Ave já!
Tak jo, jsem v Azkabanu měsíc!
Jsou dny, kdy si fňuknu, že chci zpátky na OSPOD. Že mě štve být bez telefonu. Že mně vadí mříže na oknech. Že si nemůžu nikam odskočit (na oběd, do obchodu pro svačinu). Že mě každý ráno a každý odpoledne kontrolují, co mám v batohu, co mám v kapsách. Že musím myslet na to, aby mi v batohu nezůstaly sluchátka nebo nabíječka. Že nejsem svobodná. Jsme vlastně zavření všichni. Já i oni, ti na druhé straně mříží. Já teda jen 8 hodin, oni 24…
Pak jsou zase dny, kdy máme pořád něco a já se sotva stačím vyčůrat nebo si dát sváču. Tuhle neziskovka, tuhle nový občanky, pak ověření podpisu, nebo kurátoři… Jejda, komise! No. A tak. Jak kdy.
Jsme tu tři. Každá máme nějaký kus Azkabanu, svoje patra, oddíly, zkrátka máme to (určitě naprosto spravedlivě a rovným dílem) rozdělený.
Kromě jiného mám na starosti pátý, nástupní patro. Dělám každý den nový nástupy do našeho pětihvězdičkového pobytového zařízení Azkaban (s plnou penzí samozřejmě) a většinou je to vopruz. Rutina. Tři stejný otázky pořád dokola. Máte děti? Máte důchod nebo výsluhu? A u jaké jste zdravotní pojišťovny? Podpis sem.
Pak jít k sobě do kanceláře, naťukat to do počítače a poslat na ekonomický oddělení.
To je vše. A těch nástupů je zhruba 5 denně. Někdy jeden, někdy osm, šest, jak kdy. Jak se policajti nudí a vozí nám je sem. Ty nástupy dělám přes bufet (okýnko ve dveřích), takže většinou vidím jen kus těla, protože málokdo do toho okýnka strčí hlavu. A já ji tam rozhodně strkat nebudu. Ale někdy mě lískne takový smrad, že mouchy v okruhu dvou metrů padají za letu, a to pak mám chuť padnout i já.
Musím si zvyknout. Musíme si na sebe zvyknout. Všechno je to jenom o zvyku. Nakonec si zvyknu na to být v kanceláři ve třech, na mříže na oknech i na to, že jsem celý den bez telefonu.
