Článek
Historie
Spojené státy po vyhlášení Války proti terorismu potřebovaly místo, kde by mohly zadržovat podezřelé z terorismu. Nešlo však jen o to, tyto lidi zadržet jako v běžném vězení. Američané chtěli od podezřelých získávat informace. Vědělo se, že bude třeba použít jiných „výslechových“ metod, a proto se hledala cesta, aby zadržení neměli pokud možno žádná práva a žádnou možnost obrany.
Tato cesta nalezena byla. Prezidentovi Bushovi byla doporučena verze zadržení na neamerické půdě a pod statusem „unlawful enemy combatant“. Tento pojem lze volně přeložit jako nezákonný nepřátelský bojovník a znamená, že taková osoba není součástí regulérních ozbrojených sil nepřítele, a proto se na ni nevztahují žádné mezinárodní dohody, včetně Ženevských konvencí. To zaručuje, že zadržení nepodléhá kontrole ani kongresu, ani soudů, ani mezinárodních organizací.
Prakticky to tedy znamenalo, že zadržen mohl být jakýkoli cizinec, a to i bezdůvodně, bez obžaloby, na jakoukoliv dlouhou dobu. A nejvhodnější místo bylo právě Guantánamo.
Námořní základna Guantánamo se totiž nachází na Kubě a americká vláda ji má pouze pronajatou. Nejedná se tedy o americké území. Ponechme stranou, že i o platnosti pronájmu se vedou spory a např. kubánská vláda už desetiletí nepřijímá nájemné s poukazem na neplatnost celé smlouvy.
Samotné vězení bylo na základně v Guantánamu otevřeno 11. ledna 2002.
Podmínky věznice a zacházení s vězni
Podmínky ve věznici byly zkrátka brutální. Začneme zlehka.
Americká vláda schválila program „zlepšené výslechové techniky“. Tyto techniky mají za cíl získat od osoby informace. Patří mezi ně např.:
Spánková deprivace, kdy se zájmové osobě jednoduše nedovolí spát, a to i po dobu 24, či 48 hodin.
Uvěznění ve stísněném prostoru, kdy v něm není místo ani na sednutí, takže vyslýchaný musí několik hodin stát mezi zdmi.
Stresové pozice, tedy připoutání k nějakému objektu na dobu několika hodin. Nepředstavujte si však, že je vyslýchanému připoutána třeba pouze ruka k rámu postele. Jedná se opravdu o brutální variace. Například zavěšení celého těla hlavou dolů, donucení stát na zvýšeném objektu s roztáhnutými pažemi, na které jsou připojeny dráty s elektrickým proudem, nebo třeba několika hodinové klečení v mrazu. Většinou má navíc vyslýchaný přes hlavu pytel, aby neměl pojem o čase a o tom, co se s ním vlastně přesně děje.
Další technikou je použití strachu vyslýchaného proti němu. Takže pokud se například bojí psů, do jeho cely společně s vyslýchajícím přijde i voják se psem, kterého neustále nutí, aby na vyslýchaného startoval a štěkal. Jiný příklad může být, že do stísněného prostoru se zadrženému hodila hromada hmyzu, a takto zde musel být několik hodin.
V neposlední řadě mezi tyto techniky patří i waterboarding, tedy přehození látky přes obličej a následné lití vody na něj, kdy pak vyslýchaná osoba pociťuje stejné efekty, jako kdyby se topila.
Tyto techniky jsou mezinárodně klasifikovány jako mučení, ale právě USA toto opakovaně odmítají a jejich používání místo mučení klasifikují jako zmíněné „zlepšené techniky“.
Tím ale výčet samozřejmě nekončí. Na Guantánamu, vzdáleném od zvědavých očí veřejnosti a médií, se totiž děly i věci daleko horší.
Asi nikoho nepřekvapí, že většina z vězněných osob jsou osoby islámského vyznání. Aby byla jejich vůle co nejvíc zlomena, byly zaznamenány i takové incidenty, jako je splachování koránu do záchodu, jeho trhání, zesměšňování a odepírání ho vězňům dát.
Dále byly zkoušeny různé pokusy s drogami. Před výslechem se vězňům nitrožilně podávaly různé látky, které je měly otupit, a oni tak měli „nevědomky“ sdělit požadované informace.
Fyzické bití asi nikoho v takových podmínkách už ani nešokuje. Do vězňů se třeba i típaly cigarety, nebo je vyslýchající řezali rozbitým sklem, či utrženým ostnatým drátem. Výjimkou nebylo ani naražení hlavy vězně do betonové zdi.
Mezi to nejhorší, co by vás zde mohlo potkat, patří opakované anální znásilnění různými předměty, ubití k smrti, nebo nucení k masturbaci, kdy dozorci tuto masturbaci nahrávali a poté vězňům vyhrožovali zveřejněním. Je doložen i případ, kdy celé tělo vězně, včetně obličeje, pokryli dozorci jeho vlastními exkrementy.
Znovu si uvědomte, že tito lidé zde byli drženi bez jakéhokoliv obvinění, jejich rodiny ani nevěděly, co se s nimi stalo a neměli žádnou šanci na obranu.
Sebevraždy a podivná úmrtí
V těchto podmínkách se může jakákoli vůle k životu vytratit velice rychle. V Guantánamu docházelo každým rokem k desítkám pokusů o sebevraždu. Několikrát se vězňům podařilo oběsit se na šnůře vyrobené z jejich oblečení. Ostatním potom byly nuceně podávány antidepresiva a drogy, aby se o to nepokoušeli taky. Mnozí z vězňů už totiž neviděli žádnou jinou cestu.
Někdejší velitel věznice, admirál Harry Harris, situaci viděl úplně jinak. Podle něj tyto sebevraždy nebyly ze zoufalství, ale byly součástí boje vězňů proti personálu. Viděl je jako pouhý vězeňský protest.
Sebevraždy taky mohly sloužit jako zástěrka pro usmrcení dozorci. Těla však nikdy nezkoumal nikdo jiný, než vojenští patologové, a tak důkazy nejsou.
Závěr
Postupem času byla vězňům přiznána určitá práva Nejvyšším soudem USA. Jejich uplatňování je však stále obtížné a většina žádostí je federálními soudci zamítána. Několik amerických prezidentů (včetně Joa Bidena) slibovalo uzavření věznice, ta však do dnešního dne zůstává stále v provozu.
Celkem Guantánamem prošlo 780 lidí. Z těchto osob se ví o 9 případech úmrtí ještě ve věznici. Dnes se zde nachází přibližně 30 vězňů. Většina ostatních byla buď převedena do jiných zařízení anebo propuštěna. Právě díky propuštěným vězňům máme i děsivá svědectví o tamním mučení.
Zdroje
