Článek
Přiznám se, že prostřední slovo v nadpise mělo původně znít starých, ale pak mi znalost zásad slušného chování a snaha o jejich dodržování zavelely, abych ho poněkud změkčil. Dřívější úvaha ohledně věku má ovšem svoje opodstatnění. Pokud se nastupující mladá paní učitelka dívá na svou kolegyni, která učí a již pobírá důchod, jak by ji měla nazývat? Zejména měří-li ji kariérou a nikoli pouze věkem.
Nechám věkových spekulací a popíšu, co se dostalo na pořad setkání starších učitelek. Konečně, vždyť jim mohlo klidně být i pod čtyřicet roků. Ve srovnání s nejmladšími jsou přece… Vždyť víte. Probíraly svoji kondici v tělesné a duševní rovině a jak dlouho ještě ve škole vydrží. Jak se dalo čekat, jejich stav nebyl úplně stejný. V nadsázce se objevil výrok - „jestli to takhle bude s dětmi dál pokračovat, tak se asi oběsím“. Jemu předcházel tradiční povzdech - „mě už asi brzo odvezou“ a také „já se z té protivné matky snad zastřelím“. Všechny další nebyly tak hraniční a poněkud dramatické. Nicméně jako konkrétní výpověď jistě poslouží. Člověk si udělá bližší obrázek, jak nesnadné procesy dnes ve škole probíhají a žel vládnou.
O něco později začaly vzpomínat na své předchůdkyně. Jak některé odešly kolem padesátky úplně zničené ze školství. Už neměly kde brát. Jak jiné jen čekaly, až jim klapne důchodový věk. Nikdo je pak ve škole a ani v její blízkosti nikdy nespatřil. Na výzvy ke schůzkám a „probrání stavu“ nereagovaly. Dost zaujalo líčení, jak jich malá část přesluhovala. Jedny se nechaly přemluvit a s ohledem na personální krizi pomohly vedení školy a jeden či dva nebo až tři roky zůstaly. A připomněly si pár typů, kterým nikdo nemusel nic říkat, nabízet a lákat. Bylo jaksi samo sebou, že pojedou dále. Rozbor důvodů si zaslouží novou kapitolu.
Trochu veselí vyvolala vzpomínka na kultovní český film Obecná škola. Leckdo si zřejmě dokáže v hlavě vybavit mladou slečnuučitelku, jak se snažila, ale pořádný výsledek se stále jaksi nedostavoval. A jak nakonec dopadla! Jak vypadala! Panovala shoda, že tak nikdo skončit nechce. Jak prý přijde vyšší věk, člověk ztrácí kontrolu a pevnější půdu pod nohama a děti brzo prokouknou, že už si není tak jistý, všímavý a pohotový. A proces jede z kopce a dění se mu či jí začíná vymykávat z rukou. Negativních obrazů a dějů se nechtějí dožít. I ony mají kromě svého stavu a kondice obavu z prodlužování věku pro odchod do penze.
Tady si dovolím besedující ženy opustit. Zanedlouho jsem potkal jinou paní učitelku, která nesdílela vše, co jsem jí řekl a co ony kolegyně povídaly. Myslím, že stojí vzít v potaz pár jejích úvah. Jak zněly? Když paní učitelka dosáhne na důchod, ví, že má více jistoty. Když se jí nebude něco líbit, třeba chování dětí, přístupy vedení, výmysly MŠMT, zlovolnost a útoky rodičů aj., je více svobodná než před lety, kdy bylo do penze daleko a musela se starat o nezletilé děti. Je profesně na výši a případné výpadky umí rychle a šikovně zakrýt, neboť má spoustu různých vědomostí, znalostí, dovedností, zkušeností a schopností, díky nimž z nepříznivé situace šikovně a včas vybruslí. Rozhodně nemusí panikařit, když se něco nevede. Dokáže improvizovat a třeba se nebojí pustit do besedy s dětmi, ačkoliv je dělí několik generací. A ještě by se dalo pokračovat. Myslím, že má cenu se občas starších učitelek na leccos pozeptat.
