Článek
Kdybychom se chtěli na ukrajinské děti a na jejich působení ve škole podívat blíže, zajisté zaznamenáme podoby s českými a moravskými. Pokud ovšem položíte otázku učitelům a učitelkám, až na výjimky se shodnou, že mezi cizinci se objevuje více potíží. Nemají stav přesně změřen, ale jejich pocity jsou poměrně jasné. Navíc některé elementy u nich vystupují ostřeji než u jejich českých svěřenců. Kupříkladu jde o nakládání s pravdou a lží. Podobně mají velké nedostatky s pravidly a hranicemi. Někdy stav a chování působí, jako by pocházeli z opravdu hodně vzdálené země a kultury. Bez nadsázky jde o každodenní souboj. Ještě horší zprávou je, že není viditelný a ocenění hodný posun.
Svoje dopady má také poněkud zvláštní přístup některých ukrajinských rodičů. Člověk pochopí, že po několik týdnů mohou žít odděleně, než zde jakýsi předvoj najde práci a zajistí potřebné podmínky. Jenže stav se v části případů protahuje na měsíce a dokonce už na roky. Přitom se zdá, že neexistuje vážný důvod, aby rodina nebyla spolu. V konkrétní práci s dětmi se pak ukazují důsledky. Ne vždy se dávají do spojení s uvedenými a dalšími projevy. Bývá dost složité se tu vyznat a příslušníci pedagogického sboru ani nemají tolik času, aby vše stačili obsáhnout a dosáhli navyjasnění. Jde vůbec o jejich úkol? Hlavní břímě ve výchově mají nést rodiče. Cizí i naši.
Přiblížíme si ještě jiné ukázky. Část příchozích dětí cizinců dělá, že neslyší, případně nerozumí, nebo kývne, ale nepracuje, nezamýšlí se a na svém chování nic nemění. Jako kdyby je pobyt na cizím území k ničemu nezavazoval. Nemuseli nic dodržovat, natož ctít. Někdy se dění dostane ještě o kousek dál a nepěkně se dá říct, že děti „mají tupé pohledy“ a „házejí huby“. Jistě nemusím podrobně popisovat o jaký druh mimiky se jedná.
Zcela logicky se nabízí dotaz- co se s uvedeným dá dělat? Podle mých poznatků je možné uvést následující doporučení. Cizí žáci a žákyně mají tři cesty. Ke zdokonalování nevede každá z nich. Jako první bych viděl, že svoje přístupy promyslí a citelně a viditelně zlepší. U jedinců, kteří dělají velmi málo, ke zřejmému posunu a lépe ke skoku dojde snadněji ve smyslu jeho vnímání jinými osobami. Pokud si však někdo příliš zvykl na lenost a pomalost a nechtění, bude mít nemalé potíže. Dříve či později. Pokud ovšem vsadí na kartu postupnosti a vytrvalosti, úspěch ho zřejmě nemine. Ve druhé nechá dění běží jako dosud. Nadále bude mít ve škole a možná ještě na dalších místech komplikace, ale „nějak to vydrží“. Třeba i na řadu měsíců. A kdo ví, jestli se pak nerozhodne pro návrat do velké vlasti. Leccos se může ve světě stát.
Třetí cesta může být označena za nežádoucí. Jak leckdo pochopí, dochází ke zhoršení přístupu. Cizí žák či žačka se nesnaží, neplní, co má a co je předloženo, dokonce ani nevyužívá nabízené pomoci, třeba k procvičení českého jazyka, problémových předmětů a poněkud lhostejně se staví k aktivitě asistentky pedagoga. Ba úkolům a styku se vyhýbá, často překrucuje, co se odehrálo. Jistě můžeme sdělit, že má těžkou situaci, rodiče usilovně pracují, pokud se v ČR nacházejí oba, případně je někdo z nich pracovně či z důvodu zapojení do války odloučen, ale…
Myslím, že by řadě osob pomohlo využití tzv. konceptu návštěvy. Jeho smyslem je, že cizinci sem přijeli, aby se zachránili a zlepšila se oblast jejich osobních, rodinných a pracovních záležitostí. Měli by projevovat vděčnost přijímající straně a zemi a snažit se co nejvíce splatit vložené - nejen finanční - prvky a prostředky. Tak se nám do hry opět vrací pojem investice.
Děti a hlavně dospělí z Ukrajiny si mají a možná až musejí rozhodnout, zda chtějí zůstat nebo ne. Uvědomují si, o jak složité myšlenkové konání jde. Já také. Málokdo z nás tady si připouští související trampoty a okolnosti. Leckdo z Čechů by jim jasně a lehce poradil. Ale co kdyby se ocitl v jejich konstelaci? Ke změně dojít musí…
