Článek
I když z přírodního a časového hlediska je Silvestr a následující den nového roku zcela obyčejným dnem, přesto jsme si v naší kultuře zvykli, že jde o výjimečné dny. Mám nyní na mysli oslavy a jejich dopady. Objevuje se řada rozličných rizik. Zmíněné dva jevy se právě s oněmi dvěma uvedenými dny dost kryjí. Abych nebyl podezírán, že chci lidem upřít bujaré veselení, hned na úvod poznamenám, že v podstatě nemám nic proti oslavám, dobré náladě a veselí u příležitosti konce kalendářního roku. Nepatřím však ani k té skupině obyvatel, která v tento čas požívá v nadměrném množství alkohol, přejídá se a páchá další nereprezentativní kousky. Tak trochu mi zde chybí smysl. Prostě tak nějak normálně. I když - co je dnes normálně a co je na Silvestra normálně, že?
Snad lze ale souhlasit s názorem, že všechno by mělo mít svoje rozumné hranice. A proto i naše radostnění na konci prosince a na počátku ledna. Pro příklady nespoutanosti, nekázně, neodpovědnosti a nerespektování hranic s případy ohrožení jiných není třeba chodit daleko. Vždyť stačí letmo nahlédnout do každoročních ne právě radostných silvestrovských statistik opilých, zraněných a jinak závěrem roku postižených. Neobtěžují však jen osoby hlučné a alkoholem zmožené. Lze celkem dost dobře pochopit zaměření, radost a snažení těch, kterým učarovaly výbuchy petard a rachejtlí. Pohled na gejzíry světel a světélek rozličných barev a tvarů naplňuje zvláštními pocity, zejména když je může člověk sám spustit a ovlivnit a ještě pokud je atmosféra umocněna prožitkem ve skupině stejně divoce smýšlejících individuí. Nicméně by sami autoři mohli myslet také na fakt, že jejich rachot od časného rána po dalších takřka 20 hodin nemusí být vyhledávanou a příjemnou zábavou pro každého občana. Nemluvě, jde-li o proces trvající dokonce několik dnů, jak ho žel na některých poněkud anonymních městských sídlištích v posledních letech zažíváme. Vyhláška nevyhláška. Ohled neohled atd.
Je přirozené, že každý člověk je jiný, a proto si také různí lidé příchod nového roku spojují s různými hodnotami. Zatímco jedni s čistotou, ušlechtilostí, se závazky a předsevzetími, jiní naopak s agresivitou a ničením, rachotem, pitím, ztrátou vědomí a následnou kocovinou. Již proslulá babička B. Němcové říkávala, že proti gustu žádný dišputát. Jistě, ale život by se měl vedle využívání výdobytků techniky, pokroku a demokracie vyznačovat vzájemným respektem a tolerancí. Jistě ne zbytečně prezident republiky ve svých novoročních a dalších projevech připomíná, že nesmíme myslet jen sebe a na své omezené zájmy. Společenská praxe nás jasně učí a historie navíc potvrzuje, že svoboda jedněch končí tam, kde začíná svoboda druhých.
Píšu o ní a o dalších aspektech také proto, že když se v následující sváteční a ještě i další lednový den vydáte na procházku po našich ulicích, chodnících, náměstích a parcích anebo po přilehlých vesnicích, nestačíte se nejen divit, ale především vyhýbat zanechané spoušti. Jaká je asi odpovědnost a myšlení těch, kteří nepořádek „vyrábějí“, ale nic z něj po sobě neuklidí? Možná uklízení vlastního nepořádku vnímají jako zbytečnost, ponížení či potupu anebo jako práci, kterou za ně zcela samozřejmě vykonají pracovníci místních technických služeb. Ironií je, že služby jsou placeny z daní nás vydělávajících a vůbec ne zásluhou té většiny osob, které kvůli své docházce do školy, nezaměstnanosti a někdy i vychytralosti do práce nechodí, daně neplatí a zprostředkovaně tedy na úklid nepřispívají. Pokud se situace nezmění, opět jako loni si lidé budou muset spíše dávat pozor na nohy a na cestu, než aby sledovali, koho právě potkávají a mohli si s ním popřát vše nejlepší do právě započatého nového roku 2024.
Je docela možné, že organizování výbuchů a světelných rejů je v očích někoho hrdinstvím. Neberme mu jeho názor. Projevme toleranci a pochopení - třeba se jí někdy dočkáme nazpět také. Já osobně si však myslím, že nemalým hrdinstvím a především povinností a věcí osobní cti je si po sobě uklidit. A proto - buďme dvojnásobnými hrdiny! Silvestrovskými a i posilvestrovskými.
