Článek
Co všechno dětem nedat
Skutečností dneška je, že se dětem moc pracovat, trénovat a usilovat nechce. Rodiče se dostávají do pasti. Rádi by dali dětem spokojený a kvalitní život, ale současně mezi sebou a spolu s dětmi upadají do skoro věčných tahanic, co se jim ne/má dát, co ne/můžou a jak jsou na tom ostatní děti. Tady je další kámen úrazu. Rovněž jemu je užitečné se věnovat.
Děti často mívají pocit, že takřka vždy jiní mají více než ony. A zákonitě prší otázky. Proč oni vlastní více? Jak se dostali k tolika penězům a věcem? Proč jezdí každý rok k moři a ještě na hory a my „jen“ jedenkrát a pouze na Šumavu na Lipno? A někdy ani tam! V hlavní roli často vystupuje ona vzpomenutá „automatičnost nároku“. Zdá se mi dost riziková.
Pokud se na situaci podíváme opravdu kriticky, leckdy by se zjistilo, že se rodiče kdysi docela málo učili. Někdy skoro vůbec. Část jich dokonce v závěru letních prázdnin skládala reparáty. Mezi důsledky patřilo ne zcela pěkné vysvědčení a omezený výběr další profesní přípravy. Místo aby se ze svého putování, které by se v části případů dalo nazvat neúspěchem, řádně poučili a nastavili přísnost, důslednost a náležité podmínky pro „trénink“ svých potomků, nechávají je doma válet před TV a/nebo PC obrazovkou a ještě je zvýšeně a až nezdravě ochraňují před dopady světa venku. Než aby promysleli a uskutečnili konkrétní kroky v rámci celkové přípravy na život, omlouvají je, jak je vše složité, umetají jim cestičky, zatahují do pověstného pomyslného skleníku, vše za ně řeší a vůbec se neřídí jedním ze základních výchovných principů - přirozené důsledky. Stávají se obětí paradoxu, kdy sice chtějí pro dcery a syny nejlepší, ale současně jim vytvářejí podmínky a vlivy, jejichž působením kýžených cílů nedosáhnou. Analogií se nám může stát použití jiného typu paliva do motoru. Budeme se také divit, že auto a/nebo stroj nefungují, jak mají a jak se očekávalo?
Jiným konkrétním praktickým příkladem je volba povolání. Většinově se ukazuje, že děti nemají schopnost se rozhodnout, případně volí obory jasně mimo jejich kapacity. Třeba z důvodu že se jim „líbí“. Nebo se „tam nemusí skoro nic dělat“. Naštěstí zde vždy nefunguje přímá souvislost jako u motorů. Část dětí po jistém čase aspoň částečně pochopí, jak svět a jeho mechanismy fungují a přizpůsobí se. Jinak řečeno - vyšlapují, jak mají. Potřebují dostat tzv. tvrdou a nezkreslenou zpětnou vazbu, která jim dovolí konečně přistát na zemi a držet se opravdové reality, ne vymyšlené a jednoduché v níž se doposud nadměrně dlouho a často a mnohdy ještě bez výsledku pohybovaly. Stačí chvíli sledovat cvrkot na výrobním úseku v továrně a/nebo v supermarketu, jak obtížně se mladíci a slečny vpravují do skutečného života. Nastal konec života na dluh, povalování, vyhýbání, schovek a výmluv atd. Nyní se žádá plnění stanovených povinností, úkolů, limitů a především dosažení konkrétního výsledku za konkrétní čas. Zkrátka pryč je doba, kdy se jedinec pohyboval 6 a více hodin v kyberprostoru a navzdory dlouhému času nemohl předložit výsledek. Platným nástrojem je prohlubování osobní odpovědnosti.
V závěru bych rád připomněl, že je dobré nenechat se zatlačit do pozice, že člověk musí využít všeho, co se mu v jeho bližším i vzdálenějším okolí nabízí. A především ne konat z důvodu, že tak učinit lze. Zdůraznil bych dále význam a hodnotu sebeovládání. Zkusme si vzít výzvu, že nepodlehneme konzumu, k němuž nás tlačí společnost, zejména reklama. O ní již leccos víme. Stačí si vzpomenout na některá její poselství a dopady…
