Článek
Jak by někdo docela pohotově dodal - velmi „krásná“ oblast. Jiný by o nich nejraději neslyšel. Daně jsou pro leckoho opravdovým strašákem a nepříjemnou věcí. Proto vůči nim lidé zaujímají spíše negativní pohled. Myslím, že mezi důležité otázky patří následující - je přirozené, aby se jim člověk vyhýbal? Dokonce aby konal vysoce propracované manévry? Měl by se zde zdokonalovat?
Dále bych si rád povšimnul několika okolností. Od nejmenovaného předsedy vlády jsme zaslechli prohlášení: „Nechceme zvyšovat daně.“ Jenže jakou má výrok vypovídací schopnost a hodnotu? Jako kdybych slyšel menšího zlobivého chlapce: „Já jsem nechtěl zlobit.“ Přesto výsledek nelze zařadit mezi pozitivní. Poprvé má roztrženou košili, podruhé ztracené kalhoty, potřetí rozbitou vázu, počtvrté poznámku ze školy, že se choval tzv. nepřístojně atd. Ano, nechtěl, přesto činil. Nezvládl dosáhnout na potřebný stupínek v sebeovládání. Řešení je snadné, totiž překlopit výrok do podoby „nebudeme zvyšovat daně“. Jenže s ním je problém, je kontrolovatelný!
Uvědomuji si, že dávat žáka do stejného pytle s premiérem, není odpovídající. Jestliže si ale na pomoc vezmeme možnosti bohatství metody kritického myšlení, musíme určitou podobnost připustit. V neposlední řadě platí, že politici vydávají svá vyjádření nejasně. Snaží se, aby něco sdělili, a přece nic neřekli. Či aspoň neprozradili. Nemají v plánu se dostat do jakýchkoli potíží a kontroverzí. Avšak svou vágností, nejasností a neujasněností se tak často stává. Případně lze uvažovat o ujasněnosti, kterou však chtějí co nejlépe a nejpečlivěji skrýt. Proto se každá nová garnitura pouští do kritiky předchozího uspořádání, neprojevuje uznání a citlivost, ale snaží se hledat a nalézat co nejvíce různých nedostatků. Nezřídka po nich jde jako žralok po krvi. Ke konci svého mandátu naopak prožívá napětí, obavy a strach, co ne/bude odhaleno. Jak velký rozpor mezi slovy a činy se zjistí?
Docela jinak v celé sféře a kontextu působí zpráva z Ukrajiny, kde bylo zjištěno, že válka se spolupodílí na vyšším výběru daní. Jde o poznání, které by rozhodně nemělo zapadnout. Měli bychom snad u nás raději vstoupit do války, aby se vybralo více na daních? Vždyť válka o jejich ne/vybírání se vede i tak. Bez řinčení jakýchkoli zbraní. Nebo mezi zbraně patří znění zákona a slovo příslušného FÚ, přesněji jeho vedoucí/ho? Zbraní se může stát též tlak, který na sebe bere rozličné podoby. Třeba data pro odevzdání jednotlivých druhů přiznání.
Pokud padla zmínka o kritickém myšlení, nutně musí být dodáno, zda předloženou zprávu můžeme považovat za věrohodnou. Za poslední měsíce jsme si, žel, museli zvyknout, že politikům a oficiálním médiím nemůžeme úplně věřit. Jde o logický dopad procesů, jestliže se někdo věnuje spíše shrabování finančních prostředků než konstruktivnímu řešení úkolů, povinností a problémů. Těžko se pak můžeme divit, proč občané politiku a politiky považují za nečisté a přímo špinavé. Kolik se za poslední desetiletí podařilo shromáždit příkladů, kdy postupovali správně, čestně a ve prospěch obyčejného obyvatele? Platí vůbec daně?
Nebo bychom se na ně měli dívat jako na obyčejné občany, pro něž platí stejné psychologické zákony a z nich vycházející působení psychologických mechanismů? Tady mě napadá hned několik výroků - „já na bráchu a brácha na mě“ a také „ruka ruku myje“ či „příležitost dělá zloděje.“ Za úvahu jistě stojí ještě následující - „kdo nekrade, okrádá svoji rodinu“. Hovořilo se o nich dávno, myslím v předchozím režimu. Avšak co dnes? Politici se stávají častým terčem kritiky. Její autoři a autorky by si měli uvědomit, že s nejvyšší pravděpodobností by na jejich místě postupovali stejně či velmi podobně. Namátkou položím dotaz - proč by si šli kupovat drahý oběd do pražské restaurace, když mají možnost si pořídit o hodně levnější „v závodce“ a ještě nemusejí chodit nikam daleko. Tím méně mezi lidi. Tak by mohla vypadat daň z jiné strany.
