Článek
Asi budu hodně blízko pravdě, pokud pokyn z nadpisu jednoznačně připíšu na vrub rodičů. Oni jsou jejími častými uživateli. Nikoli tvůrci. Mnohokrát ji slyšeli již od svých rodičů. Snad by se mohlo napsat, že se výrok či podoba nabádání traduje a předává. Co kdybychom se na proces podívali trochu zblízka?
Představme si obraz rodiče, jak se chystá hovořit ke svým velkým dětem, když mají někam vyrazit. Jak početná by byla či prakticky je skupina s vyslovením přáním - „tak se tam měj hezky“? A co druhá s proslovem typu - „tak se tam měj hezky a užívej si, jak to jen půjde“? Nejčastěji se matky a otcové neudrží a začnou se svými radami jako - „nezapomeň na dobré vychování“, „pamatuj, čí jsi“, „nedělej tam žádnou ostudu“ atd. Pochopitelně k nim můžeme přiřadit obě nadpisové verze. Málokdy se na ně „zapomene“.
Je otázka, zda ve všech případech kráčí o správný typ nabádání. Až na výjimky děti dobře vědí, jak se mají chovat. Jen někdy se ukazují potíže. Za prvé - když jim rodiče nevysvětlí pravidla, hranice a zásady. Leckteré od mala nevědí, že mají požádat, poprosit a poděkovat. Že se nemají plést do řeči dospělým, jak se sedí u stolu a mnoho dalších prvků. Za druhé se od dospělých dozvídají pouze, že se mají „chovat slušně, pořádně, dobře, normálně“, ale bližší objasnění podob a požadavků mnohdy chybí. Za třetí se dětem leccos řekne a objasní, ale nedbá se na dodržování. Jinak napišme - chybí důslednost.
Za čtvrté - rodiče nereagují na negativní elementy a jevy v jejich okolí. Kdo by se poté divil, že „proces selhává“? A právě odtud je poměrně krátká cesta, aby sklouzávali k „nadpisům“. Jako kdyby se přiznávali, že na daném poli dříve málo vykonali a po právu se obávají nepříznivých dopadů. Neplatí však ani přímá úměra, jak ji známe z matematiky. Vícero připomenutí ještě neznamená přímý odraz do kvality chování. Jak známe z praxe, někomu stačí říct jednou a připomenout, nad jiným aby člověk stál a neustále ho kontroloval, u třetího vysvětluje, domlouvá, ale silnější vliv má někdo jiný, třeba babička, dědeček, kamarád, spolužák jako záporný hrdina atd. Nebo je na místě uvažovat o určité poruše. Byť by nebyla zásadního rozměru.
Zkusme se nyní na celou oblast podívat zcela obráceně. Co kdyby se někdy rozumněji chovali rodiče ke svým dětem? Třeba aby jim neustále neradili, nepoučovali je, neusměrňovali, nevstupovali jim do organizace jejich volného času, do rozhodování atd.? Jak by znělo zdůvodnění - vždyť přece také oni mají zájem, aby se u jejich potomků rozvíjela nezávislost, samostatnost a soběstačnost. No - první pojem by úplně nemuseli. Ostatní dva vítají, když se mají děti o sebe postarat, aby oni jako dospělí na sebe měli více času a dopřálo se jim zaslouženého klidu. Nezávislost se rýsuje jako trampota. Tady si rodiče raději udržují opačnou verzi po co nejdelší dobu. Třeba až do doby, než se jim děti ožení, vdají, a dokonce i déle - když se jim narodí jejich vlastní děti. Kdo by neznal teze jako - „nechci ti do toho mluvit, ale…“ a „já jsem to v tvém věku dělal/a tak, že…“ a jim blízké.
Jindy býváme svědky dění, kdy „silný“ vliv rodiče dotáhnou na práh patnácti nebo osmnácti let a poté se skoro celého vlivu naráz vzdají. Zajisté nejde o rozumný postup. Stačí se poučit v historii lidstva, jak dopadly země, odkud jako ze závislých kolonií odešli bílí evropští vládcové. Nejčastěji tam došlo k velkým sporům a zpravidla k občanským válkám. Část se jich táhne desítky let. Jen si připomeňme efekt psa, který se utrhne z řetězu! Principy platí též v malých skupinách. Jak se chovají zaměstnanci a zaměstnankyně, když šéf odjede na poradu, školení a dokonce na dovolenou? Obsah a podoba dění poskytne charakteristickou podívanou, z jejíhož sledování se lze dobře poučit. Především na úseku působení psychologických mechanismů a zákonů. Ale kolik lidí tak učiní?
