Článek
Aniž bychom oblast pečlivě a důkladně zkoumali, můžeme prohlásit, že se jistě najdou nemalé rozdíly. Avšak tvrzení by nemělo plavat na vodě a ani stát na písku. Proto se vydejme za konkrétními příklady. Díky nim poznáme, o kolik se nám podařilo posunout. Je však otázkou, jde-li nesporně o směr kupředu, pokud vezmeme v potaz více úhlů pohledu.
Kdo si dá práci a bude se snažit porovnávat jednotlivé kontinenty a státy, zjistí, že se na světě jedná o velké rozdíly - v práci dětí samotné a v přístupu dospělých a zejména rodičů k ní. Bývaly časy, kdy děti pracovaly více než 12 hodin denně. Pochopitelně nešlo o nijak příznivý prvek pro jejich vývoj. Jenže doba bývala těžká a bez podílu dětí by se rodina s vysokou pravděpodobností neuživila. Byť se jednalo o občasné výpomoci v cizích a majetnějších domácnostech nebo o holé žebrání na ulicích. Přinést domů jen několik kůrek ztvrdlého chleba bylo úspěchem, který se cenil. Přece jen bylo co vložit do úst a pocit velkého hladu se podařilo o několik hodin a někdy i dnů oddálit. Součástí žebravého údělu dětí bylo vydržet na místě dostatečně dlouho, většinou bez ohledu na počasí. Možná tady vzniklo úsloví o tvrdém chlebu a jak těžce se jeho skýva získává.
Naštěstí pro děti nevýhodná a nezdravá konstelace netrvala věčně. Díky několika málo osvíceným osobám jako Robert Owen byl po dlouhých průtazích a odkladech, které tehdejším politikům trvaly několik let, přijat zákon, který jejich práci omezil maximálně na 12 hodin denně. Šlo o velký úspěch. Vždyť si jen představme, že by naše dnešní děti měly pracovat třeba 15 hodin denně. Mají problém s půlhodinkou! Naprosto nemyslitelné, že? Ještě později se podařilo omezit počet dnů, například děti nemusely do práce v sobotu. O desetiletí dále směrem k nám se podařilo vydobýt jeden a posléze dva dny, aby mohly chodit do školy. Pro děti šlo o zásadní zlom v jejich životě a o velkou úlevu. A zase zkusme předložené údaje porovnat s dneškem. Neměly by si děti vážit svého dnešního komfortního postavení? Ani dnes není ve všech zemích samozřejmostí! Má se pochopitelně na mysli práce v průmyslových, zemědělských a případně dalších subjektech. Stačí se seznámit s údaji v rozvojových zemích, jak nám je přinášejí nikoli senzacechtiví reportéři, ale když se jedná o podklady v renomovaných časopisech s letitou tradicí věrohodnosti a spolehlivosti.
Od odborníků na prožívání, myšlení a chování lidí a především dětí můžeme slyšet, že naši potomci by měli být do pracovního procesu v domácnosti zapojeni přiměřeně podle věku. Jestliže padla zmínka o celkové přípravě na život, pak by je po období bez jakéhokoli úsilí čekal velmi silný a nepříjemný náraz. Rodiče se často dopouštějí chyby, že se jim snaží úkoly, povinnosti a překážky odstranit z cesty, aby ji tak měli co nejlehčí. Současně zapomínají, že děti rostou a že jsou schopny zastat o dost více, než se jim svěřuje. Nebojme se je proto pověřovat a současně prověřovat zvýšenou zátěží. Jen ať si zvykají. Nabyté znalosti a dovednosti se jim budou ne jednou hodit. Dříve děti musely pracovat, nejen mnohem více, ale také v méně výhodných a často v nevzhledných a až nezdravých podmínkách. Nikdo se jich neptal. Jistě leccos utrpěly, ale mohly být hrdé na určitou úroveň zocelenosti.
Jako konkrétní - avšak smutný - příklad vystupuje úděl dětí, které přijdou o někoho z rodičů. Někdy jsou ve stavu extrémní ochrany. Nic nemusejí dělat. Krok lze pochopit, ale je také pravdou, že mají širší prostor pro truchlení, které se může neúměrně protahovat. Obvykle však na ně přejde část úkolů a povinností z běžného domácího provozu. Uvědomuji si, že sice ztrácejí kus dětství a že jejich osobní situace je velmi obtížná, ale takřka vše se jim později bude hodit. Vždy je něco za něco.
