Článek
Dnes bych se chtěl s drobným časovým odstupem zamyslet nad vztahem tří slov, která jsou obsažena v nadpise. Sesbíral jsem je na několika místech, kam se dravá, špinavá a ničivá voda nedostala. Uzavření školní budovy tak nikomu reálně nehrozilo. Proto bude zajímavé se podívat, co si myslí děti. Jak by se zachovaly, kdyby u nich k zaplavení školy došlo? Jaké by měly pocity? Uvědomují si též jiné souvislosti, než se jim odpadne škola a oni se nebudou muset učit?
Začnu názorem slečny na druhém stupni, která sice školní docházkou není nadšená, ale vzdělání pro ni znamená poměrně cennou hodnotu. Kdybych ji měl volně parafrázovat: jasně že bych byla trochu ráda, že nemusím pár dní vstávat, dojíždím a nestačí se zvednout pár minut před zvoněním jako děti ve městě. Ale pak mě napadá, že by naše třída byla poničená. Kdo by se chtěl stěhovat do nějakých náhradních prostor? Už jsem si tam zvykla a teď komplikace. Nebo být doma na on-line, to už nechci zažít, i když jsem to tehdy docela dobře zvládala. Tolik slečna, můžeme ji vnímat jako uvážlivou a odpovědnou.
O dost odlišný postoj má jeden chlapec, který se vyslovil následovně: to by byla paráda, kdyby povodeň dorazila do školy, to tam nemusíme dorazit my, hezky bych doma v teple ležel, lebedil si, že nikam nemusím, nebude mě otravovat žádná učitelka, nebudou protivné domácí úkoly… Pak se trochu zamyslí a dodá - no, chyběli by mi kamarádi, ale s nimi se vlastně můžu potkat i jinde. Anebo využiju mobilního telefonu. A basta!
Pochopitelně popisem dvou spíše protikladných stanovisek nechci dát najevo, že kluci se škole brání a ze záplav se zaradují, zatímco dívky jsou vzorné a spíše litují, že nemohou do školy. Tak skutečnost nevypadá. Sám jsem poznal desítky dívek, které by mohly být nazvány vyhýbajícími se, poflakujícími se, vzdělávání podceňující, hledající výmluvy, aby se nemusely účastnit výkladu látky, písemných testů atd. A narazíme na pár snaživých a odpovědných chlapců. Popsané tendence se zpravidla zákonitě propisují do vysvědčení.
Co ještě se od dětí můžeme dozvědět? Jak k povodním na své školy přistoupily? Mají k nim vůbec co sdělit? Pokud se jich osobně a bolestně netýkají, zřejmě jim ani nestojí za povšimnutí a za řeč. Vždyť by se musely nechat vyrušit od neodolatelné nabídky moderních informačních a komunikačních technologií. Pár pozvedne oči a když spatří nehezké záběry, zmůže se na současné klasické konstatování - „to je hustý“. A jak vypadá reagování na sdělení faktu, že na řadě postižených míst děti nemají signál a nejde jim elektrický proud? Často je slyšet - „tak to mají fakt blbý“ a „nemůžou být na síti“. Ale že by zazněla nějaká skutečná účast? Ano, nejde o jejich problém, nemusejí si dělat starosti a opouštět svou komfortní zónu. Doma mají sucho a teplo. Jejich přístroje jsou nabité a fungují! Sláva! Vlastně kdo by se divil? Sebestřednost dětí je známa již mnoho desetiletí, ba možná až staletí. Vždy se snažily být v centru zájmu a pozornosti. Někteří z expertů na duševní procesy lidí se shodují, že v současnosti můžeme vnímat dosavadní maximální bod, kdy se dospělí věnují dětem. Snaží se je zahrnout velkou péčí, aby se měly co nejlépe. A aby se cítily spokojené a raději ještě o dost výše - šťastné. Žel ne vždy je volena věcně správná a odborníky ověřená cesta. Mám na mysli upřednostňování materiální a organizační stránky na místo individuální, emocionální a sociální. Pak se nemůžeme divit, že se děti cítí osamoceny, nerespektovány, nevyslyšeny, což vytváří podhoubí pro děje, které dnes mezi nimi a u nich uvnitř probíhají. Namátkou vzpomenu velmi nízká úroveň sociálních a komunikačních dovedností a o stavu sociální a emocionální inteligence ani nemluvě. Sem se jistě někdy dostaneme.
