Článek
Nedávám si za cíl porovnávat dřívější a dnešní podmínky. V leckterém ohledu by možná šlo o docela zajímavý počin, byť si uvědomuji spoustu překážek a komplikací. Přesto se můžeme podívat na dětská hřiště. Jistě v předchozích dobách existovala a tisíce dětí na nich zvládaly své první krůčky, zdokonalovaly si celkovou obratnost, vstupovaly do procesu sociálního učení, aniž by si ho kdokoli včetně rodičů nějak zásadněji uvědomoval. Také si brousily svoje motorické dovednosti na prolézačkách a konstrukcích různého typu. Občas se rodičům pochlubily nálezem psích exkrementů, jiným člověkem odhozené plechovky a/nebo sklenice atd. Vlastně by šlo o dost podob. A pokaždé se objevila příležitost. Pro děti i rodiče…
Dnes je vybavenost hřišť přece jen na vyšším stupni. Zajisté se sem vložilo hodně peněz. Je ovšem otázkou, zda se tím opravdu přispělo, aby děti byly „lepší“. Ale v jakém smyslu lepší? Pohledů a přístupů by se našlo více. Experti se shodují, že současné prvky jsou pro děti zajímavější a bezpečnější. Jde tak trochu o paradox, protože se jeví, že rodiče o své potomky mají větší strach a častěji a silněji je kontrolují a dirigují. Začarovaný kruh však ještě pokračuje. Zároveň jsou děti navzdory lepším podmínkám obecně méně zručné, hbité a tělesně šikovné, protože málo trénují. Místo pohybu sledují více či méně různé placaté elektronické kamarády, u nichž a s nimiž jsou ochotny a schopny trávit dlouhé hodiny. Vlastně se tak učí, že není třeba se hýbat. A ještě hůře - pro zábavu a vyplnění volného času nemusím skoro vůbec nic dělat. Dost špatný směr…
Podívejme se na současné dění. Vidím dítě na houpačce, snad nic zvláštního, ale leccos zajímavého se může dít. Rodiče napjatě sledují, zda se nehoupe příliš vysoko. Na rozdíl od doby „tehdy“ zde vůbec jsou. Je slyšet průběžná upozornění, aby se tolik nehoupalo, aby nespadlo atd. A co kdyby se přetrhlo lano? Mnoho dětí si hrávalo samo a bez dozoru. Docela stačilo, když se tam vůbec někdo z dospělých pohyboval. Nebo třeba jen „kontrolně“ houkl z panelákového balkónu. Díky přirozenému respektu stačil jeden na početnou skupinu. Dnes patrně nikoli. Staral by se vůbec někdo o cizí dítě? Možná by mu ani neposkytl první pomoc v případě potřeby. Vždyť co kdyby mu neodborným zásahem ublížil? Má se pak soudit s někým ze sousedství? Aby se pak „raději“ odstěhoval. Možná ani nepomýšlet. Jenže se tak může stát. Jaký by kdo zvolil postup?
Pojďme ke skluzavce. Snaží se tam další dítě. Proces nejde bez potíží. Tak například si stěžuje, že se mu špatně jede. Možná je příčinou nevhodné oblečení, případně vlhké oděvní součástky po jisté události. Ne vždy je vyprazdňování u malých dětí bez problémů. Rodič doporučí, ať zkusí něco jiného. Jenže dítěti se nikam nechce a lehne si na místo, které ke klouzání chtějí použít jiní. Prostě jim překáží. Děti čekají. Postaví si hlavu a vynucuje si pozornost rodiče. Současně sleduje reakce okolí. Zřejmě nakolik svým odporem zaujme a ovlivní. Následující dění je důležité pro všechny. A stává se cennou součástí osobní zkušenosti, která bude s vysokou pravděpodobností v budoucím období vícekrát a náležitě využita. A dokonce u všech účastníků a účastnic procesu. Jak silný je vliv jedince.
Podobné prvky se odehrávají také na nedalekém provazovém žebříku, po kterém se přechází mezi „věžemi“, na houpající se pneumatice a na dalších místech. Děti zkoušejí, co si ne/mohou dovolit. Schválně překážejí a snaží se vylepšit svoji pozici mezi ostatními. Dělají si nárok na čas, předměty a na teritorium. Někdy jsou použita slova, většinou však nikoli, stačí „ostré“ pohledy, máchnutí rukou, postrčení, umístění ruky a/nebo nohy jako „závory“, přichycení za oděv, drobné kopance, štípání atd. Leccos jistě někde a u někoho viděly! Jde příklad z rodičů? Chovají se tak jiné děti? třeba starší sourozenci? Našly inspiraci v TV seriálech a v hrách?
Jaké vstupy zde mají rodiče? Někdy si příliš nevšímají, neboť zrak je po jasně převažující většinu času upřen na displej chytrého telefonu. Děje se tam tolik přitažlivého! Někteří svoje dítě peskují, další ho prosí, aby ustoupilo, leckdy se mu snaží nabídnout alternativu, občas slibují, lákají a třeba i na obtížně splnitelné věci. Třetí povzbuzují „nedej se“, od čtvrtých slyšíme výzvy jako „ustup“, „pomoz“ a „poděl se“. Patrně není záruka, co je jedině správné. Moudří jedinci upozorňují, že hlavním kritériem úspěšnosti a funkčnosti je praxe. Co budou v pozdějším životě potřebovat? V jakém rozsahu upotřebí dnešní zkušenosti? Mnohé není zcela jasné. Stačí se podívat, jak se změnil život za poslední půlstoletí. A nezdá se, že by se tempo mělo snižovat. Naopak. Nevíme, co máme očekávat a co vše přijde.
Je obtížné radit. Zatím se zdá, že je dobré být připraven variantně, tj. umět citlivě používat tvrdších i měkčích způsobů řešení. Součástí informace je, že se zde nachází hodně práce. Je otázkou, zda ji rodiče a chtějí odvést. A jejich potomci?
