Článek
Kdybych měl nyní sám na sebe použít přísnější metr, trochu bych se za znění nadpisu pokáral. Možná se nezdá, ale není jednoznačný a může maličko mást. Není zcela jasné, půjde-li o proces, kdy někdo chválí děti, nebo se bude dít obráceně, kdy děti pochvalou oceňují někoho a/nebo něco. I když mohou platit a být na přetřes dány obě varianty, dnes se opět zaměřím na prvně zmíněnou. Mou snahou je více dotvořit obraz oblasti.
Je obecně známo, že děti je potřeba chválit. Od odborníků na prožívání, myšlení a chování lidí dokonce můžeme zaslechnout radu, že zejména rodiče by měli přemýšlet, za co všechno by je mohli ocenit. Soupis je pestrý a ne krátký. Účel se jeví jako jasný. Významně se tak podílejí na růstu jejich sebevědomí. Základem je kladné povzbuzování typu - „zkus to, to zvládneš“, „klidně tam vylez, já ti pomůžu“, „neboj se, dobře to dopadne, ale musíš dát pozor“ apod. Sami víme, jak rodiče obvykle postupují. Nejčastěji jsou autory tzv. záporných výroků typu - „nelez tam, spadneš“, „běž hned dolů, ublížíš si“, „neběhej tak rychle, budeš nemocný“, „tohle nezkoušej, zraníš se“ ad. Jak má poté mít dítě důvěru ve vlastní síly a schopnosti, jestliže jsou mu stále ustřihávána pomyslná křidélka? Jak má postoupit dál a výš, jestliže si nemůže skoro nic vyzkoušet? V přírodě během procházky určíme úkol či bod, jakého má potomek dosáhnout a dopředu chválíme, že na splnění cíle má, případně že chyběl malý kousek. Nebudeme mu říkat, že selhal na celé čáře. Příště by už nic nezkoušel a hledal výmluvy!
A ještě doporučuji vykonat aspoň krátkou historickou exkurzi do vlastní minulosti. Za prvé - jak jsme my sami prožívali rodičovská prohlášení? Je možné, že nám ještě dnes zaznívají v hlavách. Za druhé - jak se tehdy vyslovovali naši rodiče? Co jsme od nich především slýchali? A jak se nám jejich výroky líbily? A konečně - nakolik nás ovlivnily? Konáme v jejich duchu ještě dnes? Sami je používáme? A dokonce v přesném znění? Jedná se o dost zásadní věc a o vliv na leckdy celý život člověka.
Matematik by pátral, zda se tu nachází přímá úměra. Čím více se sdělí ocenění, tím více naroste sebevědomí. Opravdu? Analogií by bylo, že kdo více natrénuje, dosáhne lepších výsledků. Pak by stačilo se usilovat o hodinu déle než ostatní a medaile by měla být zaručena, ne? Asi sami cítíte a víte, že nejde o automatickou cestu. Zdá se, že nic by se nemělo přehánět. Situace není vůbec snadná, jak by se mohla jevit. Jako ve všem, je třeba dbát na dodržování / nejlépe rozumných / hranic a pravidel. Měl jsem kdysi dávno možnost si přečíst podnětný rozhovor s českou tanečnicí, bývalou primabalerínou na několika světových jevištích. Když vzpomínala na své začátky a na následující období, uvedla, že dost trpěla, když ji pořád chválili. Potíže jí dále dělalo, pokud vše dostávala snadno. Následně se bála, že zklame. S odstupem času vidí a chápe, že jí chyběla sebedůvěra. Její další zajímavou úvahou je, že má-li člověk všechno zadarmo, získá pocit, že asi není dost talentovaný. Proto se mu musí více pomáhat. Poté se snaží celý život sobě a především ostatním dokazovat, že něco umí a že má na splnění vytýčených cílů. Určitě kráčí o myšlenku, nad níž se vyplatí pozastavit a přemýšlet. Dodám, že schopný by si většinou měl poradit sám.
Špatným nápadem nebude, aby si rodiče vyměňovali zkušenosti, jaké s pochvalami mají. Samozřejmě je třeba, aby mysleli na individualitu dětí. I přes její skutečnost mohou leccos z nabídky a ze zkušeností jiných matek a otců vyzkoušet a použít. Půjde o přesnější cestu, než je klasická v podobě „pokus - omyl“, která žel patří mezi nejčastější. Velké potence vlivu a současně rezervy v praktickém výkonu mají příslušníci pedagogického sboru. Je však otázkou, chodí-li do práce kvůli penězům a že na ně například neprší a je tam teplo, nebo cítí-li ve svém působení i onen kousek pověstného poslání. Poté je leccos jinak.
