Článek
Nedávno jsem někde z médií slyšel či četl jejich nepříznivé hodnocení - jsou neschopní, líní a přeplacení a není divu, že na ně občané nadávají. Jistě má cenu se tady zastavit, neboť se jedná zhruba o půl milionu jedinců. Nikoli malá skupina. Ale pozor - do nich je potřebné započítat 270 tisíc učitelů a 40 tisíc příslušníků ozbrojených sil atd. Uvedená vysoká čísla by snad sama od sebe měla být zárukou, že všichni nebudou stejní.
Rád bych zde přispěl konkrétními příklady, které mohou do jisté míry vystupovat jako argumenty. Podíváme se na první. Dostavil jsem se na jeden státní úřad. Nebyl jsem objednán a již si ani nepamatuji, jestli měl úřední den. Na něj já moc nehledím, neboť zákon hovoří, že úřední den je každý pracovní den a úředníci se mají příchozím občanům přiměřeně věnovat. Jsou státní službou obyvatelstvu a nikoli opačně. Občan se nemá doprošovat a bát se. Současně rozumím, že úředníci potřebují prožít část týdne relativně v klidu, aby mohli vše evidovat, zapsat, zařadit, promyslet, zpracovat, poslat dále atd. Obecně nejsem spokojen s tempem. Rozhodně je na nich vidět, že neznají praxi ze soukromého sektoru. A měl bych desítky konkrétních příkladů, které by tady mohly sedět jak dětské pozadí na nočníku. Onehdy jsem pochodil. Osoba mě neupozornila, že jsem přišel „špatně“, navíc jsem chtěl cosi jako mírně nadstandardní informaci. Vše jsem dostal a hezky poděkoval. Jde především o službu a o dobré jméno. Jen nevím, zda tak osoba činila sama a dobrovolně nebo šlo o interní pokyn vedoucího.
Jak se dá očekávat, druhý příklad již tak vzorně vycházet nebude. Jedna starší paní se vydala na blíže neuvedený finanční úřad. Potřebovala vědět, jak se budou řešit její peníze, které si jako docela čerstvá důchodkyně vydělává. Něco slyšela od jedné kamarádky, která ji strašila, jak z nízkého přivýdělku bude platit zdravotní a sociální pojištění. Když pak doma skoro již v klidu uvažovala, došla k závěru, že ji zaměstnavatel propustí. Vždyť by se mu prodražila! Nebo jí stáhne odměnu? Jaký bude postup? Dotaz na zaměstnavatele se nesetkal s úspěchem. Neví, kde mu hlava stojí a nemá čas - ať si paní zajde „někam“, kde by jí fundovaně poradili. Avšak kam? Na finanční odbor městského úřadu? Na sociální? Ještě obvolala pár známých, ale kýženého posunu nedosáhla. Nakonec se rozhodla pro finanční úřad. Jako laik bych řekl - správně. Dostavila se na něj pro jistotu v úřední den. Jak mise vypadala a dopadla? Nijak slavně.
První překážka se ukázala na podatelně. V pracovní době pracovnice pily kávu a rozprávěly, co se nového odehrálo v jejich životech. Po vznesení dotazu se tvářily nechápavě. Vůbec nevěděly, jaká bije. Pak je spásně napadlo, že se paní zeptají na příjmení a pošlou ji za příslušnou kolegyní. Po radě „vyjdete nahoru a tam ji najdete“ se paní vydala vzhůru budovou. Dotyčná osoba nebyla u sebe. Dlela v sousední kanceláři a rovněž se tam cosi „řešilo“. U kávy a čaje. Po registrování návštěvy a položení dotazu se návštěvnici dostalo vpravdě knížecí rady - „podívejte se na internet, tohle my nevíme“. No - kdo by měl být ve finančních jevech a procesech šikovnější a kovanější než finanční úřad? Snad finanční poradce?
Opět mě napadá něco ze soukromého sektoru. Úřednice se měla zajímat a pokud by nevěděla, neprodleně měla sednout a hledat a volat až do doby, kdy zjistí vše potřebné. Pokud by se ukázala komplikace a nemožnost řešení hned na místě, přislíbí, že bude zjišťovat podklady dále a převezme si telefonický či elektronický kontakt. Jak snadné a jasné. Jenže se nestalo. Vůbec ji nenapadlo, že se jedná o aktuální věc a že by se mohl za chvíli na stejnou věc zeptat další občan. Opět ho odešle? A dodá - „jé, to jste dneska už druhej“ a tak se vše vyřeší? Děkuji pěkně. Pak se nedivme, že si občané o úřednících cosi myslí a povídají. A že mají vnitřní překážku na jakýkoli úřad zamířit. Jací jsou naši úředníci?
