Článek
Dnes se pokusím převyprávět zážitek mladé matky, který se ke mně dostal. Jak jsem poznal z jejích postojů a narážek, po zkušenosti asi už nebude tolik milovat svou vlast. Pokud ji vůbec předtím měla ráda. Víme přece, co lidi nejvíce a nejméně zajímá, že?
Jak se občas stane, rodičům onemocní dítě. Kdo máme zmíněnou „akci“ za sebou, pamatujeme si, jak je složitá, náročná, citlivá a vyčerpávající. Chudák maličký! Tolik se trápí! Co se mu děje? Jde o vážnou věc? Co máme dělat? Kdo by nám poradil? Je zapotřebí jet co nejdříve k lékaři? Nepojedeme tam zbytečně? Co když nadměrně zatížíme veřejný zdravotní systém? Neporadíme si nějak sami? Co na sebe vlastně prozradíme, ať již zvolíme jakoukoli cestu? Jak je vidno, různých ploch se objevuje několik a nebývá snadné přijmout správné rozhodnutí. Zejména pokud se do něj zhusta promítají emocionální hlediska.
Obrázek je takřka klasický. Po příjezdu není skoro kde zaparkovat. Manžel musel nutně do práce, a tak jízda za doktorem zůstala na matce. Jako obvykle. Tradice žel pokračuje dále. Přeplněná je také ordinace u dětského lékaře. Člověk by skřípal zuby a začal nadávat na vládu, když vidí tak neutěšený stav. Kdo za něj může? Jistěže politici! Sami berou tolik peněz, ale doktora pořádně zajistit nedovedou. Jak zde s malým synkem přečká? Ví moc dobře, jak ji samotnou čekání nebaví a vysiluje, ale jako dospělá chápe, že ho musí zvládnout, aby dosáhla cíle. Ale kdo jí poradí, jak má vše vysvětlit malému dítěti? Nevydrží dlouho sedět a…
Ještě nestačila promyslet možné podoby budoucích negativních scénářů a již se začaly realizovat. Ono se stačilo rozhlédnout po napjatých a dílem nešťastných tvářích ostatních rodičů. Čekání se zřejmě i viditelně nemocnými dětmi měli plné zuby. Nervy na prasknutí. Pořadí nejasné. Kdo ze šťastných se již dostal dovnitř, není tam příliš dlouho? Obrazně i skutečně se skřípe zuby. Pár rodičů tupě upírá zraky na displej mobilního telefonu, jako kdyby placatý předmět měl přinést nějakou záchranu. Vyřeší něco? Se zvýšenou pravděpodobností nikoli. Ledaže by pomohl zkrátit pročekaný čas, přišla utěšovací sms od partnera či od kamarádky atd. Navíc je slyšet takřka vytrvalé pochrchlávání nastydlých a viry a bakteriemi napadených dětí, někdy i jejich rodičů. Méně než desetina jich má roušku. Ale pomůže něčemu a někomu? Část dětí sklesle sedí nebo leží na vyčerpaných rodičích. Někteří za sebou mají už dvě i tři obtížné noci. Napětí by se dalo krájet.
Náhle zde máme nečekané oživení v sále. Do čekárny vstupuje policista a rozhlíží se. Ale proč? Copak by sem utíkal nějaký poberta a dokonce lupič či násilník? Poté se vrátí za dveře a vzápětí se vrátí s kolegyní a společně vedou přibližně jedenáctiletého chlapce. Již na pověstný první pohled je parné, že se jedná o někoho z ciziny. Asi tři desítky dospělých zírají, jak policista klepe na dveře ordinace. Po krátké chvilce čekání sestra otevře a chce sdělit, že… Nemá šanci. Policista jí stručně vysvětlí, že přivedli syna migrantů s podezřením na…, tady mírně ztiší hlas, a že je nutné… Asi si umíte představit, co se dělo v příštích minutách. Všichni tuzemští občané, přirozeně poctiví plátci, budou muset počkat, až bude lékařem pořádně prohlédnut a doslova proklepnut syn migrantů, který nic platit nebude. Ani doposud neplatil a neodváděl. Patrně ani rodiče, neboť se v ČR nacházejí krátce. Ke všemu je nejasné, jestli něco státu zaplatí v budoucnu. Domácí prozatím počkají. Ať zaplatili státu cokoli a ať je teplota a potíže jejich dcerek a synků jsou jakékoli. Kromě údivu, pocitů zloby, napětí, nespravedlnosti a hněvu se ptají - kdo takové nařízení mohl vymyslet, vydat a nechat prosazovat? Mimochodem - výmluvným faktem je, že dvojice v uniformě se na čas vyšetření mladého náctiletého cizince z čekací místnosti „raději“ vytratila… Též si uvědomují, že něco je špatně, ale musejí splnit pokyn!
