Článek
Aby bylo od počátku jasno, nejedná se o mou matku. Ale popisovaná osoba reálně existuje. Dnešní příběh má ukázat, jak mylně bývá pojem šikanování vnímán a používán. Spíše nadužíván. Především dnes. Už jen proto se mi jeví prospěšné se tu zastavit a aspoň něco si z něj zapamatovat.
Začneme ve školním prostředí. Jak víme, ráno se děti scházejí před hlavním vchodem. U části škol mohou od určitého času vcházet dovnitř, aniž by musely čekat venku. Což je ve chvílích, kdy vládne teplo a lepkavo už ráno nebo mrzne či prší, docela nepříjemné. A nepatří mezi vyhledávané kratochvíle. Jinde se musí čekat na stanovený čas a děti vcházejí či vbíhají do šaten po desítkách a ba až po stovkách. Kdyby se někam stranou postavil nestranný pozorovatel, hned by si všiml několika zjevů, které upoutají jeho zraky. Jaké by se tu daly představit konkrétní příklady? Venku vládne mráz, a přece jeden z žáků přichází v kalhotách nad kolena. Jedna žákyně se usmívá a čeká, kdo bude zírat na její výstředně upravené vlasy. Pak vidíme chlapce, který má příliš mnoho energie a vráží do ostatních, jak ho zrovna napadne. Mohl bych ještě pokračovat. My se podíváme na žákyni z prvního stupně. Ona a její matka mají hlavní vliv, že vznikly dnešní řádky.
Nelze si jí nevšimnout. Za prvé má značnou nadhmotnost. V jejím věku se zdá nepřiměřená a jistě nebude prospívat jejímu zdraví. Navíc prochází hlavními dveřmi ve velmi originální strůji. Jako kdyby se chtěla podobat blíže neupřesněné pohádkové bytosti. A ke všemu si na hlavu umístila jakési poblikávající světelné zařízení. V době, kdy ho na sobě nesla, byla naprostou výjimkou. Dnes mají rozličná barevná blikátka na sobě mnohé děti a ba je vídáme i na psech, hlavně na malých.
Právě jsme se přiblížili k zakopanému psu. Se zvýšenou pravděpodobností dívka očekávala, že bude obdivována. Zajisté, proč ne? Vypadá přece originálně. Skoro každý by se měl zastavit a hledět na její výbavu. A možná závidět. Jenže se nestalo. Spíše se dočkala opaku. Pár dětí vyprsklo smíchy, jiné kroutily hlavou a třetí si na ni začaly ukazovat. Jenže komplikacím ještě nebyl konec. Jak o něco později zjistila, zašlo na jejich chodbu a občas také do jejich třídy dost dalších dětí. Ovšem znovu nešlo o projevy upřímného obdivu. Jejich krátké návštěvy vyznívaly zase protikladně. Nemůžeme je označit za krutý posměch a likvidační kritiku. Leč lze uznat, že se neřadily do příjemných zážitků. Žákyně se rozplakala.
Poněvadž případ vznikl v době, kdy děti nenosily masově do školy mobilní telefony, matka se vše dozvěděla až odpoledne po příchodu ze zaměstnání. Líčení „pronásledování a šikanování“ její dcery ji vpravdě rozhorlilo a zprvu nevěděla, co má nejdřív udělat. Uklidňovat dcerku? Volat do školy? Raději tam osobně zajet? Zjednat pořádek? Vyčinit všem? Její holčičce se přece nikdo nebude posmívat! Ona se podívá, jak to ve škole běží. Její slova si na nástěnku nevyvěsí. Odhodlání rostlo.
Nakonec dceru chvíli svírala v náručí, aby ji utěšila. Následně vyrazila do školy a začala rázně jednat s paní učitelkou. Dostalo se jí sice pochopení pro pocity její dcery, ale zároveň jí bylo doporučeno, aby se příště více a déle zamyslela nad faktem, jak svou dceru do školy obleče a jaké nadbytečné pomůcky a ozdoby si s sebou vezme a především na sebe umístí. Pak jí ještě objasnila, co spadá do vymezení termínu šikanování. A co už nikoli. Zároveň nabídla pomoc a podporu a ochotu řešit vše, co bude v rozporu se školním řádem. Paní chtěla nesouhlasit a bít se za dcerku. Paní učitelka jí sdělila, že diskusi bere jako ukončenou a musí jít na doučování.
Na závěr uvedu následující. Za prvé - matka se cítila odmítnuta, rozzlobená a naštvaná. Za druhé - stala se majitelkou cenné zpětné vazby. Za třetí - je na ní, jak s ní naloží. Asi nejlepší by bylo ve prospěch dcery. A za čtvrté - mohla by si dnešní paní učitelka dovolit postupovat stejně jako ještě před pár roky? Co si kdo pomyslí a vybere, je na něm.
