Článek
Je samozřejmé a logické, že rodiče sledují svoje skoro dospělé děti, jak se připravují na maturitní zkoušky a především jak v nich dopadnou. Ve hře se nachází jejich budoucnost. Hodně se pozornost soustředí, zda a kolik se naučili, kam a na jaký čas se mají k významnému aktu dostavit. A možná také - jak mají být oblečeni apod. Zdá se, že málo ale víme o chování dospělých ve škole. Tak sem zkusme na chvíli zaměřit své zraky a myšlenky.
Na počátku bych uvedl, že příslušníci pedagogického sboru mají v zásadě tři možnosti, jak mohou ke zkoušení zkoušených mladých jedinců přistupovat. Za prvé se projevit jako „lepší“, než jak vystupovali během předchozích roků. Za druhé si ponechají stejné přístupy. Počínají si, jak je mladíci a slečny poznali. A za třetí budou „horší“ než dosud. Dvě slova jsem dal úmyslně do uvozovek, a proto bychom si je měli drobet objasnit. Jak je máme chápat?
Jako „lepší“ bude hodnocen jedinec, který studenta či studentku tzv. nepotopí, ale navíc ještě pomůže. Poskytnutí pomoci není žádnou povinností a příchozí na ni nemá nárok. Přesto se občas vyskytuje. Praxe napovídá, že stačí pouhých pár slov, aby se připravující se nebo již zkoušený mladý člověk uklidnil a chytil. Uvažujme, že se ocitá v poměrně velké zátěži. Kdo by se divil, že hodně jich propadne do stresu? Tolik chtějí komisi přesvědčit, že hodně látky zvládli, umějí se v ní orientovat, možná později efektivně využít atd. Prostě mají úmysl se prodat a potvrdit, že předchozí studijní výsledky nepatřily mezi náhodné.
Nejdříve se zastavíme u pozitivnější verze. Jako kdyby někteří dospělí odhodili svou dřívější přísnost, strohost a zarputilost a nyní nastavují otevřené dlaně. Vlastně není divu, vždyť konečné výsledky jsou i jejich vizitkou. Tak třeba učitelé rádi přilepší studentům, kteří po celou dobu studia pracovali pilně a odpovědně. Část jich využije tzv. vhodnou chvilku a snaží se hodně nebo méně radit na potítku, do ucha pošeptá, co by se mělo zmínit, na co nezapomenout, co s čím spojit, co zdůraznit a o čem mluvit déle. Nezřídka přidá povzbuzující větičku jako - „to přece víte, probírali jsme to, stačí na to víc upozornit“ atd. Kdo by v obtížné chvíli nebyl za pomoc a podporu rád? Především pokud se cítí neslavně a týkala by se ho známá životní moudrost a poznání - „tonoucí se stébla chytá“.
Za „horšího“ bude považován vyučující, který nejen nepomůže, ale přispěje ke zhoršení podmínek. Projde kolem potítka a neodepře si poznámku typu - „teď se ukáže, co v tobě je“, „vidíš, vedl jsi svalnaté řeči a teď nevíš, co?“ apod. Má se též na mysli, že později klade otázky, které výklad přezkušovaných komplikují. Případně kráčí o dotazy na problematiku, která ani nebyla během hodin probrána. Negativnost pocitů se ještě prohloubí. Jde snad o cíl? Pak není nadsázkou napsat, že zkoušení jsou opravdu zkoušeni. Leckdy i zkroušeni.
V obou odlišných případech bychom se měli ptát, proč se tak děje. Je otázkou do diskuse, zda zkoušející a přísedící na sebe vědí, proč zmíněným způsobem postupují. V pochopení by nám měly napomoci následující otázky. Zařadili se studenti či studentky u nich mezi oblíbené? Stalo se vlivem jejich pracovitosti a píle? Znali se s jejich rodiči? Chtěli ocenit, že je zajímal především jejich předmět? A naopak měli v úmyslu jim dát sežrat, že jimi vyučovaný obor neměli rádi? Dávali najevo poněkud vlažný a někdy až odmítavý postoj? Osobně si nesedli? Objevily se kdysi v historii nějaké negativní souvislosti ve vztahu k jejich rodičům? Padla někdy tzv. nevhodná poznámka? Příště se vydáme za nepěknými konkrétními příklady.
