Článek
V nadpise uvedení jedinci se nestávají poprvé předmětem mé pozornosti / viz Článek je veřejně dostupný na adrese (která slouží i pro sdílení) https://medium.seznam.cz/clanek/patocka-otakar-korejci-na-ukrajine-a-ukrajinci-v-rusku-95127 /. Stali se součástí vojenského tajemství, a proto vyvolali zvědavost nejen na straně bránící se země a jejích spojenců. Jak se dalo čekat, nastalo ne jedno překvapení. Pokud byli opravdu přesunuti, jako zásadní se ukazuje následující osobní vlastnost - přizpůsobivost. Týká se všech zúčastněných stran a skoro nic na ní nemohou změnit dez/informace, které se během válečných bojů zákonitě objevují na všech stranách konfliktu.
V mediálním prostoru se v posledních dnech objevilo několik různých informací. Předchozí přídavné jméno se jeví jako důležité. Podklady se od sebe opravdu liší. A navíc probíhá manipulace s nimi. Nejdříve jsme četli a slyšeli, že výskyt severokorejských vojáků na ruském území je uvažovaná varianta. Nebo také pomýlená zpráva a úsilí o diskreditaci. Pak jsme mohli registrovat, že špionážní družice a satelity identifikovaly pohyby velkých kolon. Určitě se jednalo o posily z daleké východní země? Kdo by nám dal jistotu? Kdo by dnes měl známosti s někým na ruské straně? A pokud by se s někým znal, lze se spolehnout na jeho slova a obrázky? Dnes z principu nikoli. I kdyby nakonec pravdu měl. Z jistých důvodů už nejde o „moderní“ polohu. Každý člověk je nějak zaměřen a tzv. nehodící se výroky odmítá. Nechce si „kazit“ svůj pohled na svět. A opouštět svou komfortní zónu.
V moudrých knihách je možné se dozvědět, dočíst, vypátrat a osvojit si, že pravd je několik druhů a podob. Dále platí - kdo nepodcenil vzdělávání, umí se tu rychleji orientovat a využívat možností, které mu jeho inteligence a nabyté poznání nabízejí. Pak zvládne lépe nakládat s pojmy jako „zdá se“, „mohlo by být“, „dovedu si představit“, „polopravda“ aj. Nic netvrdím, ale moje doporučení zní - uplatněme ve svém přístupu ověřené životní pravdy - „opatrnosti nikdy nezbývá“, „dvakrát měř a jednou řež“ a „mluviti stříbro, mlčeti zlato“. Někdo by člověka, který s nimi bude souhlasit a praktikovat je, mohl vnímat za nikoli odvážného, ale dokonce za zbabělého. Jenže co jestli se po čase ukáže, že jeho zdrženlivost byla zcela na místě?
Od existence severokorejských vojáků na území Ruska se nyní posuneme k problému, jestli bojují. Se zvýšenou pravděpodobností ano. Proč by jinak byli dopravováni na tak velké vzdálenosti. Jistě přesun nedostali jako odměnu za poctivou službu straně, vládě a lidu v KLDR. Vlastně mohou být potěšeni. Kdo se dostane do zahraničí? Komu tak trochu leží svět u nohou? A navíc ani nemusí za „výlet“ platit! Snad… Jeden nikdy neví.
Další krok. Jestliže byli nasazeni do bojů, co se ukázalo? Jsou dobří, schopní a spolehliví? Nebo dostojí spíše kritickým hlasům, které oznamovaly, jak slabě jsou vycvičeni a jak mizerná je jejich výzbroj? Nevíme. Nemluvě o jazykové bariéře. Našlo by se několik jiných úseků, kterých by bylo potřebné se dotknout. Třeba zda a jak se podřídí velení ze strany ruských důstojníků. Co se stane, až prvně v životě budou moci vnímat internet? Propadnou mu? Odsoudí ho? Budou se ho bát? Zda je napadne, že by mohli zběhnout na „hrozný Západ“ aj. Neví se. A jak se budeme dívat na oznámení, že část jich přijela do Ruska za trest? Doma v KLDR se něčím / relativně závažným / provinili a nyní mají možnost nápravy, vykoupit se, znovu získat čest a příznivé hodnocení. A odvděčit se vedení KLDR za možnost tak, že splní, cokoli se po nich bude žádat. Samozřejmě nasadit i život a zemřít jako hrdina! Vše je možné.
Co sdělit na závěr. Všechno, co se kolem nich vyskytuje a povídá, berme opatrně a s rezervou. Zrovna tak podklady, jak jsou stříleni a znetvořováni, aby je nebylo možné nebo lehké zajmout, identifikovat, vyslýchat atd. Všelicos je sice možné, leč může vystupovat též jako plod maskování a propagandy. Než se napínat bude nám více slušet sebeovládání, umírněnost a zdrženlivost. Dá se očekávat, že i v dnešní fakeové době pravda postupně přece jen někdy vyjde najevo. Věc by přirozeně šla urychlit. Kupříkladu sednout na vybraný dopravní prostředek a dojet na místo. Podařilo by se? Vyplatí se natolik riskovat? Dříve šlo o samozřejmé počínání. V současnosti se na nás valí nadmíra zpráv a není v kapacitě jedince, aby vše viděl a slyšel na vlastní smysly. Proto se musí na někoho a na něco spolehnout. Nebo nemusí?
