Článek
Počátek měsíce prosince tradičně patří času, kdy naše domácnosti navštěvují andělé, čerti a Mikulášové. Zdá se, že kráčí o prospěšnou zvyklost. Jenže skutečnost může vyznívat i jinak. Stačí si vzpomenout, co následuje, když například čert své řinčení řetězy přehnal a když se s výmluvně otevřeným pytlem k vystrašenému dítěti příliš přiblížil. Vážně mu narušil osobní prostor. Byl-li stres dítěte nadměrný, neměli by se rodiče divit strachovým reakcím a rozvíjení plachosti a bázlivosti v navazujícím období. Významnou úlohu v celém procesu sehrává vnější vzhled, a především chování za pohádkové bytosti převlečených osob.
Ke zvýšení věrohodnosti významně přispívá, když Mikulášové a čerti mají k dispozici konkrétní informace o chování dětí. Je velký rozdíl, když místo obecné otázky - „tak co zlobil jsi?“ zazní apel „měl bys více poslouchat maminku a pěkně ráno papat“, „určitě se ale musíš zlepšit v počtech“ a „jestli si nebudeš uklízet hračky v pokojíčku, za rok určitě nepřijdu a nedostaneš žádný dárek“. Jenže je problém, že doba je uspěchaná a bájné postavičky chodí po domech a bytech zejména proto, aby se samy pobavily, posilnily alkoholem a něco peněz vydělaly, než aby výchovně užitečně působily. Některé děti v tlaku a v pro ně dost silné emocionální situaci ani neodhalí, že je navštívil někdo z blízkých osob, ba dokonce sám otec nebo matka. Tuto informaci se dozvědí až o několik let později, nebývá výjimkou, že se tak stane třeba až na stará kolena. Dlouho jim však vrtá hlavou, jak Mikuláš a čert mohl být tak podrobně informován, když ví věci, které nikdo neví nebo by nemusel a neměl vědět. Některé mají strach se zeptat a jiné vycítí, že dotazy uvedeného typu nejsou „správné“. Tak se šíří pochybnost a snižuje se věrohodnost Mikuláše a současně se dítě posouvá k pokrytectví. Dospělí si sami tak trochu podřezávají větev. Vždyť za pár let přijde období puberty a budou se u svých ratolestí domáhat pravdomluvnosti. Jenže…
Když chtějí pohádkové postavy dosáhnout věrohodnosti, měly by popracovat na image, například si sundat hodinky, náušnice, řetízky a prstýnky, které děti znají a podvědomě je vnímají jako pozemské znaky obyčejných smrtelníků. Někteří herci vyhlížejí profesionálně, jiní naopak amatérsky a ostatní se nacházejí různě mezi, většinou je účel splněn, ale někdy představení skřípe a na konci akce nebývá nejlepší pocit. Na žádné ze stran. Ještě že už vše proběhlo a je konečně za námi. Snad děti nic nepoznaly. Jenže poměrně často se po opadnutí vlny strachu a trémy ozvou otázky typu - „mami, proč andělovi padala ta křídla?“, „tati, proč se Mikulášovi tak divně klepaly ruce?“, „proč čert smrděl, jako když ty přijdeš z hospody?“. Jak sami cítíme, je zaděláno na potíže a trapné a napjaté chvilky.
Je pak na rodičích, zda vše zahrají do autu se slovy - „to se ti jen něco zdálo“ nebo vyrukují-li s barvou ven anebo použijí jiné rozumné a přijatelné vysvětlení. Ukazuje se, že druhá varianta je lepší a správnější, ale patří mezi obtížnější. Záleží, zda a v jaké kvalitě rodiče zvládají komunikaci a také jestli doceňují význam pocitů u svých potomků. A ještě nejsme na konci. Je taktéž divné, že se nikdo z dětí nezeptá nebo aspoň nevšimne, proč se po sídlišti pohybuje tolik čertů, andělů a Mikulášů. Vždyť by měl existovat jen jeden „exemplář“, aspoň tak o něm rodiče a babička s dědečkem vyprávějí. Jak se vlastně celá věc má? Co za ní doopravdy vězí?
Vidíme, že kolem působení andělů, čertů a Mikulášů se vyskytuje několik problematických bodů, jež bychom rozhodně neměli podceňovat. Už za pár hodin zde máme šanci učinit pozitivní krok.
