Článek
Jsem přesvědčen, že Jaksemáše již není potřebné představovat. Nebo alespoň ne dlouho a důkladně. Setkali jsme se s ním v několika dílech, byť lze zaznamenat jistý časový odstup. Pokud něco z nich prospělo mysli čtenáře a použil při rozvíjení dobrých mezilidských vztahů, ocitá se potěšení na mé straně. Věnovaný čas nebyl marný.
Jak jsme si řekli, platí, že pokud se lidé budou o sebe zajímat, lze očekávat, že se jejich vztahy dostanou na vyšší úroveň. Proto by frekvence návštěv mohla být vyšší. Také zároveň víme, že jejich počet není až tolik podstatný. Pokud některý politik vícekrát přijede do nějaké země, zajisté jde o význačný signál. Analytici se předhánějí, kdo přesněji trefí důvody, smysl a pohnutky. U návštěv mezi tzv. obyčejnými občany nemusí důležitost a počty s kvalitou tolik souviset. Jako konkrétní příklad mě napadá poměrně časté zajíždění dospělých dětí na „kontrolu“ starších rodičů. Leckdo pendluje a někteří dost často.
Podívají se, zda se jim něco špatného nestalo, nezatoulala se jim kočka, nerozbily se brýle, mají připraveno dříví na týden dopředu, zda nechybí potraviny, cosi se někde nekazí atd. Mezitím se prohodí pár obecných slov a vět a mladí vyrážejí za svými ostatními úkoly, případně za rozptýlením a zábavou. Ano, jedná se o tzv. organizační či instrumentální péči, která až na výjimky nemívá výraznější psychologické aspekty. Pokud byste pátrali, jak se na ni synové a dcery dívají a oni se přiznali, seznáme, že ji často berou jako součást každodenního - nebo jinak časově nastaveného - rytmu a jako jakousi povinnost. Kvalita se spíše nezvedá. Dokonce se dá klesnout o dost níže. Na pozici pouhého vykonavatele.
Pochopitelně se součástí navštívení stávají dotazy jako - „co bylo včera?“, „co jsi dělal/a?“, „kdo se tu zastavil?“ a „jak se máš?“. Co si pomyslíme o jakosti vztahů, pokud se při odpovědích člověk ani nezamyslí, nezastaví a nepřeruší činnost? Leckdy nadále vykonává, co přijel dělat, občas se k autorovi či k autorce ani neotočí. Nezřídka probíhající řeč doprovázejí zvuky, jejich vlivem není pořádně rozumět. Třeba za chodu rychlovarné konvice, ohřevu jídla v mikrovlnné troubě nebo během průjezdu vozidel. Přesto se nikdo neptá a nechce zopakovat, když poklesne nebo se zcela vytratí srozumitelnost. Můžeme poté mluvit a psát o kvalitě? Jak se někdo opravdově může zajímat, jak se kdo má? A co se dozví, jestliže odpověď neslyší? A mohl by se spolehnout, že kdyby se dělo něco vážnějšího, tak se příbuzná osoba přizná? Badatelé upozorňují, že vládne dost velké pokrytectví, v jehož rámci se zakrývají určité děje, hlavně nedostatky, poklesky, upřímné názory, pocity ad. Leckdo se ani nemá moc dobře, přesto bude tvrdit, jak jde vše hladce. Nebo skoro…
Navrhuji provést určitý zkušební test. Spočívá v možnosti - někoho požádat o laskavost. Jak víme anebo si dovedeme představit, půjde o natažení času, vynaložení zvýšeného úsilí, opuštění komfortní zóny atd. Kdo by tu prožíval radost? Spíše bude vnímat, jak se mu něco nelíbí, jak je jaksi a kamsi tlačen, aby nějak konal, byť se mu nechce atd. Nezřídka začne přemlouvat druhou stranu a přesvědčovat ji o nesprávnosti jejího cíle či přesvědčení. Různice a nesváry a hádky se objevují na obzoru. Kdo by je s radostí vítal? Vždyť by bylo ohroženo Jaksemášovo území. Jak by lidé poté měli odpovídat? Formálně? Jak se od nich očekává? Aby nepůsobili potíže? Udrželi si kladné image? Co se bude dít po odjezdu?
Jako jevy a fakta ještě zmíněné elementy nemusejí znamenat pouze špatnost. Hodně bude záležet na pocitech zúčastněných stran. Možná by leckomu pomohlo se zeptat: „Jak se doopravdy máš?“. Moje zkušenost mi napovídá, že v části situací se ledy pohnou a zazní velmi kritická slova. U seniorů ve vážnějším stavu kupříkladu o konci života, proč protahovat utrpení, jak nechtějí někoho obtěžovat, co vše už nemůžou, jak je vše zbytečné atd. Možná bychom se měli zastavit a uvažovat… Nejen jak se máme, ale i jak nastavíme procesy kolem sebe.
