Článek
Na první dobrou jsem chtěl napsat - všude. Jak mě před pár lety poučila zkušená kolegyně, u dětí se musí dbát na hranice a pravidla, zejména na vytyčování, dodržování a kontrolu. Má se vycházet z předpokladu, že děti jsou jako voda a/nebo plyn a dostanou se kamkoli, kde se objeví nějaká mezera, prasklina a otvor. Souhlasili byste s ní?
Po pár letech můj souhlas s ní nadále trvá, nicméně zároveň se přikláním k verzi, která je trochu bokem. Je snadné jako důvod a dokonce jako viníka určit možnosti moderních informačních a komunikačních technologií. Na ně se dá svést, že děti se tolik nepohybují, nejsou tak rychlé, hbité, ohebné, šikovné, do pohybu zapálené atd. Já bych jako hlavní příčinu viděl rodiče. Jako dospělí dávají přímý osobní příklad. Mají být ústředními postavami, přímo šéfy domácnosti. Podobně jako ve škole a na pracovišti platí, že když vedoucí nestanoví, podle jakých not se bude hrát a zpívat, najdou se jedinci, kteří ho ochotně zastoupí. Je nabíledni, že podoba následného konání se bude spíše více než méně lišit od žádoucí, tj. oficiální linie. Ať jde vývoj kudykoli, pohyblivost náctiletých je dnes jinde než dříve. O „kdysi“ ani nemluvím a nepíšu.
Kam se dostanou náctiletí? Otázku jsem si položil nedávno, kdy jsem měl možnost se setkat s velmi rozdílnými chlapci a děvčaty. V první skupině se žáci a žákyně snažili v co nejširší míře se vyhýbat výuce a povinnostem, které jsou s ní spojeny. Řada jich je při vyučování napůl duchem nepřítomna. Smlouvají s učiteli, aby se nepsal test dnes, ale byl odložen na zítra či lépe na pozítří. Nebo nejlépe vůbec. Dále požadují, aby jim nedávali tolik domácích úkolů, ideálně žádné. Přibližně stejně si počínají doma. O jaký život by šlo, kdyby se měli věnovat úkolům a povinnostem? Vždyť se narodili, aby se bavili a bylo jim hezky a příjemně, ne? Jejich očekávání od jiných a od světa a od života jsou vysoká. Je otázkou do diskuse, proč je nenapadne, že by sami také měli přiložit ruku k dílu. Že by se podíl a dokonce provinění opět stočilo směrem k rodičům?
První skupina náctiletých se dostane na některou ze SŠ. Tady dojde k rozpadu ve smyslu, že část školních zařízení nemá dostatečnou úroveň a její absolventi se později v životě a v práci zpravidla nezařadí mezi velmi úspěšné. Někteří se budou snažit, ale nepodaří se jim udělat velkou díru do světa. Neměli by se divit, když budou pracovně působit úplně jinde, než co vystudovali. Příčinou je, že neumějí nic pořádně, a tak si budou muset sehnat tzv. obecnější práci, případně hodně zapracovat na dodatečném vylepšení své slabé kvalifikace. Je dost realistické počítat s variantou evidence na místně příslušném ÚP. Jeden na dobu krátkou, druhý na střední a třetí na dost dlouho. Málokdo si však nízké verze připouští!
Druhá skupina vznikne odloučením nejlepších z první a naskočí na gymnázia a jim podobná zařízení. Zde bude záležet na náročnosti. Pokud se setkají s vysokými nároky, bude pro ně lépe, byť nebudou procházet pouze příjemnými obdobími. Mají před sebou slibnou perspektivu, neboť se zvýšenou pravděpodobností získají kvalitní vzdělání a s ním maturitu na vyšší úrovni. Nejúspěšnějším se podaří postoupit na VŠ, kde na části z nich bývají vstupní dveře velmi vysoko a jdou otevírat ztuha. Pozor - ve vlastním zájmu by se měli hlásit na spíše lepší a obtížnější školy. Mnozí ovšem přiznávají, že volí cestu nejmenšího odporu a co nejsnadnější. Hlavní je přece mít titul a pak už leccos v životě půjde samo. Brzo přijdou na svůj omyl. Dopady nebývají lehké. Leckdy přichází první velké životní zklamání. Mívá hořkou příchuť. Vlastně dvě. První je, že v praxi si před nimi nikdo nesedne na zadek, byť přicházejí jako vlastníci moderního vzdělání. Jako druhou vidím, že na ně na řadě míst ani nečekají a nevnímají je jako posily. Obvykle na ně čeká tzv. spodní práce, konání od pověstné píky a nezřídka ponižující komentáře. Jak obří kontrast proti „borcovství“ na ZŠ a SŠ.
Nyní se podíváme na třetí skupinu. Vlivem chybného nastavení českého školského systému se i s velmi špatnými známkami dostali na SŠ. Jiní na SOU, případně na OU. Jejich šance nemusejí vypadat pouze záporně. Po šikovných řemeslnících je na trhu práce hlad. Jenže doslova platí každé písmeno v předchozí větě. Výuční list je jedna věc. Úplně jiná liga je, jak s ním absolvent/ka naloží. Prokáže dostatek vědomostí, znalostí, dovedností, zkušeností a schopností, aby uspěl/a? Čeká na něj někdo? Může být někde platný? O posílení pracoviště raději nebudu psát, byť se zde termín ze sportovního prostředí hezky nabízí. Od mládí se očekává rychlost, dravost, neotřelost a další prvky, ale ne vždy jsou na trhu práce žádány. A není snadné místní požadavky rozlišit. Možná se poučením stane náraz do / pomyslné / zdi. Leckdy se mladí tváří v tvář seznámí s pocity jako zklamání, marnost, bezradnost, bezmoc, strach, hořkost, rozčarování a jim blízké. Jejich názvy doposud vůbec neznali. Není divu. Jednak nečetli. Jednak je nenajdou na „svých displejích“ a třetím důvodem je poněkud svrchovaný pohled na všechno a na všechno v okolí. Každého jeho arogance dožene. Kdo by se divil, že sáhnou po některé ze závislostních látek? Vidí v nich únik. Čím méně vzdělaní, tím snadnější se jim cesta za jejich „pomoci“ zdá. Sebevražedné myšlenky raději nebudu připomínat, ale zcela jistě se nacházejí v jejich „duševním repertoáru“.
Navíc je téma do debaty, jestli uvedenými žádanými prvky mladí muži a slečny disponují. Co když místo nich nabídnou spíše vysokou kritičnost, domýšlivost, nevděčnost, snížený respekt, absenci pokory a jim podobné „výhody“? Anebo požadavek být i během pracovní doby na displeji? Pak na sebe osoby hledí jako vyorané myši. Mladý člověk - že prvně není po jeho a nikdo se neohne při vyjevení jeho přání a požadavků. Automat na jejich plnění byl odstraněn. Život totiž právě začal. A nadřízený - co si mladí dovolují? Kde si myslí, že se ocitli? Dříve by zvýšil hlas a vyhnal je s klackem v ruce. Dnes spíše zaskřípe zuby, pokývá nerozhodně hlavou a doporučí, aby si „mladý pán či slečna všechno pořádně promysleli a zítra mu řekli“.
Co sdělit na závěr? Můžeme napsat, že náctiletí se dostanou také do jiných míst a pater, třeba během rodinné dovolené, při pobytu na stáži, na letní brigádě, v průběhu pěšího výletu atd. Tady půjde o cosi jiného. Nicméně i tam všude může přijít poučení, inspirace a návod. Jistě nebude chybou na konec připomenout známou a platnou životní moudrost - „každý je strůjcem svého štěstí“. Osvědčila se v desítkách procent. Možná by sem proto mohla být připojena též její cenná „kamarádka“ - „komu se nelení, tomu se zelení“.
