Článek
Že by se předkládala věta do pranice? Jedna zkušená paní učitelka se nedávno zamýšlela nad minulostí, současností a budoucností své odpovědné práce. Kladla si poměrně nepříjemné otázky. První zní následovně. Jak má dnešní děti zaujmout? Na jedné straně uznává, že má existovat cosi jako škola hrou, což se ve své praxi snaží naplňovat. Na druhé straně se cítí být omezována školským systémem, který tlačí na klasifikaci, tj. aby udělovala příslušný počet známek. Za hraní se podle jejího názoru moc udělovat nedají, a proto jí poté v závěru čtvrtletí a pololetí stanovený počet chybí. Není divu, že se stává terčem kritiky, aby počty dohnala a měla „vše v pořádku“. Jenže jak má vypadat skutečnost? Chceme mít žáky a žákyně klasifikované nebo jako jedince, kteří opravdu něco zvládli? K čemu jsou známky, když zjistila, že za pouhé dva dny po udělení jedniček a dvojek si děti nic nepamatují?
S ohledem na její vyšší věk jsem ji informoval o zkušenosti kolegyně, která těsně před dosažením sedmého křížku věku opustila školní budovu, aby si užila důchodového věku. Mám na mysli příběh s pořádným úklidem skříně, kde našla přes 20 roků staré testy. Vše zkrátím a pouze připomenu, že je za silně zvýhodněných podmínek dala dnešním dětem, které však na úspěch nedosáhly. Na chvíli se zamyslela a doplnila, že by jistě se svými dočasnými svěřenci dopadla stejně. Raději by nic „neriskovala“.
Poté jsme ztratili pár vět kolem testování. Jaké se vyjevily dotazy? Proč vlastně děti testujeme s hlavním cílem najít jejich chyby? Proč nemůžeme postupovat opačným způsobem? Dobrým konkrétním příkladem je postup, kdy diktát z rodného jazyka má 40 sledovaných jevů. Snad nemusím psát, že my starší pamatujeme dvojnásobek a více. Ale někde se skromně musí začít. Po opravě se dítě dozví, že jeho úspěšnost byla 36/40, případně zkouška dopadla neslavně a potácí se kolem 25/40. Myslím, že jde o naprosto jasnou zprávu, kde se nalézá a jaké je. Když dostane trojku za dvě hrubky, výsledek vypadá velmi zle. Rodiče na něj doma nastoupí a nakážou mu, aby se „dlouho a pořádně“ učilo. Dovedete si představit jeho pocity a především chuť, když se v jeho blízkém okolí nachází tolik příležitostí k mnohem zajímavějšímu konání? Stačí vzpomenout nabídku moderních informačních a komunikačních technologií a jejich možností. Nebo někde venku zapřádat ne/plodné diskuse s vrstevníky a do určité míry pokoušet hranice chování směrem k dospělým. Zde se myslí především tzv. provokování.
Před závěrem zmíním ještě jednu oblast. Jako učitelka má před sebou obsah a rozsah RVP a ŠVP. Vnímá je skoro jako zákon pro svou práci. Sama raději ani nepomýšlí, co by se stalo, kdyby někdo zjistil, že se jich nedrží. Zároveň ví, že „její děti“ musejí zvládnout příslušné testy. Jak u sebe zjistila již před řadou měsíců, má tendenci celkovou látku omezovat a zkracovat pasáže, které se v testu neobjeví, případně je probrat jen v malém rozsahu. Uvědomuje si souvislost - jak se na ni vedení školy a kolegové a kolegyně budou dívat, pokud její žáci a žákyně neprokážou odpovídající úroveň znalostí? Ono by postačilo, aby padlo pár / štiplavých / poznámek během pedagogické rady.
Otázky pro příslušníky pedagogického sboru vypadají následovně. Směřuje výuka ke splnění otázek testu? Ke zjištění chyb dětí? K obeznámení se s jejich skutečným stavem poznání? Snad k jeho zvýšení? K rozvíjení zájmů dětí o jednotlivé předměty a o výuku jako celek? Mají sloužit k rozvíjení osobnosti žáka? Vystupuje jako inspirace? Tvoří jen určité záchytné body, díky nimž se společně vyrovnáme s administrativními požadavky systému? Aby si dospělí a děti odškrtli další nutnou položku na cestě k jednotlivým prázdninám? Nebo je tu vyšší hra a všichni se za pomoci testů všelijak vzájemně testují? A co až přijde test v podobě skutečného života? Paní učitelka raději prý tak daleko a vysoko raději nepřemýšlí…
