Článek
Obecně se jedná o situace a procesy, kdy se ví, kdo více umí, kdo je zkušenější a schopnější. Od něj by se ostatní měli učit. Ne vždy se tak děje. Do všeho se tady „pletou“ psychologické aspekty. Někomu například překážejí osobní vlastnosti jako třeba pýcha, arogance a nadutost. Známe je také jako názorové stereotypy v podobě - „přece mě jako chlapa nebude ženská v něčem poučovat“, „žák musí vždy poslouchat učitele, ten je ve všem chytřejší“ atd. Jak dokážeme uhodnout, vůbec se nemusejí zakládat na pravdě. Podívejme se na pár okolností, která nám pomohou v lepším pochopení stavu.
Když si rodiče stěžují na svoje děti, můžeme zbystřit a sledovat, co je předmětem jejich kritiky a připomínek. Někdy jde o zcela oprávněný směr počínání, zejména pokud potomci tzv. scházejí z cesty. Jindy nikoli, což bývá na škodu věci. Co jestli existuje občas tzv. obrácená situace? Mám na mysli, kdy děti jsou možná lepší v některé z oblastí, v níž se rodina snaží plnit úkoly, dosáhnout cíle, mnohdy jen přežít.
Z vyprávění několika rodičů jsem zachytil zajímavou drobnou zmínku. Po použití sebereflexe a principu zpětné vazby zjistili, že v části úkonů by se oni sami mohli od svých dětí učit. A nemám nyní na mysli dříve zmíněné technologické prvky. Proč? Děti mají více zajímavých a prospěšných informací. Občas narazí na někoho, kdo jim pomůže se v nich vyznat a právě aktivně využít pojmy jako metoda kritického myšlení, prvky asertivního chování ad. Je jasné, že jim pomáhají být lepší než rodiče. A někdy dokonce i nyní přes jasně rozsáhlejší zkušenost dospělců. Vzpomínám na případ 17leté slečny a její matky. Dříve narozená osoba se v jejím věku chovala poměrně nevázaně a dost riskovala. Kolikrát měla i štěstí. Její dcera má leccos ujasněno. Něco vyčetla na internetu, část podkladů posbírala během preventivních akcí ve škole, něco má z vlastní zkušenosti. Za pomoci kamarádek si vytvořila jakýsi mix, který jí docela slušně slouží. Jinak řečeno - rodiče se mohou od některých dětí leccos naučit. Podaří se jim však překročit určité čáry? Mám na mysli především psychologickou. Znáte ono nutkání myslet si a vyslovit - „vždyť co by dítě mohlo vědět o…“ atd. Já bych byl raději opatrný. Skromnost a ochota nechat se poučit zdobí a navíc významně člověka posouvají dopředu.
V dané souvislosti se ukazuje jedna zajímavost. Část rodičů nechce, aby jejich potomci brzo odcházeli z domova. Mají problém se s nimi „rozejít“, přestože jde o jeden z důležitých vývojových úkolů. Chtějí o ně pečovat, kontrolovat jim jejich život, organizovat každodenní aktivity, protože oni nejlépe vědí, co je pro ně dobré. Jiní by se jich naopak rádi zbavili co nejdříve. Pozoruhodné je, že je několik rodičů, kteří si přejí zůstat s dětmi déle proto, aby se od nich právě něco naučili. Jinak napsáno - stali se jim podnětnou inspirací a pobídkou - nejen se něco dozvědět, ale i trochu se posunout osobnostně a v chování. Možná bychom našli mírné připodobnění ve filmu Marečku, podejte mi pero, kdy se otec / na večerním studiu / uvolí učit se matematiku od lepšího syna. Ale co musel překonat a přehodnotit!
V závěru bych rád zdůraznil, že pro jedince je lepší a přínosnější přestat hrát různé hry, uměle nafukovat svoji pozici, svůj význam, upozorňovat na funkci, věk, údajnou neomylnost apod. Dosazením na pracovní pozici se nikdo automaticky moudrým nestane. Konečně i šikovný podřízený může něco naučit svého představeného. Jako lepší a efektivnější cestu vidím, když se člověk bude snažit vědět co nejvíce, svůj posun si skutečně odpracuje, místo aby ho vykonal pomocí silných slov v podobě nátlaku a vyhrožování či dokonce formou tělesného násilí, jak se občas děje - a nejen mezi rodiči a dětmi. Přínosem je, abychom jednali na úrovni doby a nikoli jako za časů středověku, kdy měl lidský život dost nízkou hodnotu.
