Článek
Jde o poměrně častou situaci, do níž se pra/rodiče dostávají. Navíc ji poté společně probírají. Zpravidla pro nikoho není příjemná. Jsou slyšet hodnocení a povzdechy jako - „neposlechne a neposlechne, klacek jeden“, „tolikrát mu to říkám, myslíš, že poslechne?“, „říkat horem dolem, stejně neposlechne“, „no vidíš to, ona je snad hluchá!“, „to snad dělá naschvál“ atd. Zřejmě vám dospělým budou poměrně známé. Já se však dnes chci dostat o kousek dál.
Na rozdíl od očekávání nepůjde o výklad metod a o přesvědčování, abyste je začali používat. Začnu dvěma konkrétními příklady, které mají společného jmenovatele - čas. Jistě jste zažili situaci, kdy se minuty vlečou skoro jako hodiny. Čeká se na výsledek zkoušky, v čekárně u lékaře, zatímco uvnitř „pracují“ na někom blízkém, děti na návrat rodičů ze schůzky ve škole, podřízení na vyjádření vedení podniku k jejich projektu a/nebo zprávě atd. Klasikou je pocit zpoždění spoje MHD, když někam nadměrně spěcháme.
Na druhé straně se koná činnost, při níž se na čas „zapomene“. Člověk nějak pluje mezi minutami a čas běží velmi rychle. Po ukončení se leckdo diví, kolik ho uteklo a zda jde vůbec o možný úkaz. Ano jde. Vysvětlením je soubor poznatků od odborníků na prožívání, myšlení a chování lidí. Nedávno zjistili, že v přední části mozku existuje cosi jako čidlo pro měření času. Ono je viníkem, že pociťujeme nedostatek času, ocitáme se pod jeho tlakem, znervózníme a začne nám klesat tempo, a naopak přibývat chyby. Jsme-li ve stavu, že nás plněné úkoly baví a práce nám jde lidově řečeno od ruky, dostaví se ono plutí, experti ho označují jako „flow“.
Pro rodiče a dospělé vůbec zásadní informací je, že děti se v něm ocitají daleko častěji a také snadněji. Leckdy se v něm pohybují hodiny. Nemají totiž tolik zkušeností, nejsou tak opatrné a konzervativní, a tak bývají svobodné, nadšené a tvořivé. Působí jako bez brzdy. Proto se relativně často stává, že děti neposlouchají. Ne však ve smyslu neposlušnosti, ale mají vypnuta čidla pro naslouchání. Tak silně jsou zaujaty vykonávanou činností. Například se věnují svým hračkám, stavebnicím, autům a panenkám a vstupují s nimi do snového světa, povídají si s nimi a naše slova berou jako akty vetřelce. Kdo by chtěl být rušen a možná i vyrván z velmi kladného procesu? Možná jako kdybychom jako dospělí museli odejít v polovině fotbalového a jiného sportovního zápasu, z kina a/nebo z divadla. Pociťovali byste radost a potěšení? Jistěže nikoli. Pokuste se proto myslet i na dnes uvedenou variantu, než se na děti začnete zlobit. A možná ještě dříve, než je vůbec oslovíte.
Uvědomte si, že tím vstupujete do zvláštního světa. Rozhodně nezaškodí si vzpomenout na vlastní děje z dětství a porovnat svoje zkušenosti, a především pocity a zážitky. Při dostatečně kritickém postupu půjde o velkou výhodu, kterou dětem cosi dopřejete. Není úplně jisté, že váš přístup ocení. Avšak s vysokou pravděpodobností budou lepší vaše vztahy a mnohé uděláte pro jejich osobní rozvoj a položky jako sebevědomí a sebedůvěra a pocit bezpečí, respektu, klidu a sebe/přijetí. Zpravidla se neprojeví hned, ale budou doceněny v tzv. kritických a přelomových chvílích, kdy projeví při řešení velkých problémů důvěru vám a nikoli jiným osobám. Mimochodem jde i o dobrý recept, jak snížit jev, který je skoro zákonitý - rodiče investují tolik času, energie a peněz, ale důvěra potomků není odpovídající a zdroje svěření hledají jinde, nejčastěji u vrstevníků. Mnohdy - z pohledu rodičů - pochybných.
Když děti neposlouchají, nemusí jít o katastrofu. Je třeba znát možné pozadí a reálné vysvětlení a něco si zde odpracovat, pochopit a uvědomit. Pak mohou být všichni ve vyšším stupni klidu.
