Článek
Jak už víme, na případy narušených vztahů narazíme v každé škole. Místo ideálního pohledu a utěšování, že na naší se nic podobného nemůže vyvíjet a stát, volme raději realistický, aby nás praxe příliš nepřekvapila a nezaskočila. Díky minulému materiálu máme povědomí, jak vzájemné vztahy poškozují učitelé směrem k žákům. Dnes zaměříme svou pozornost na opačný směr.
Základním konstatováním je, že roste odvaha, troufalost, drzost a agresivita dětí. Avšak cosi jako vybavenost a odolnost pedagogů zůstává na stejné, ne-li nižší úrovni, kdy nastupuje tzv. nová generace, pro niž je místo široké a poctivé přípravy bližší dosáhnout titulu co nejsnadnější cestou. Stále častěji žáci útočí na učitele a veřejnost se o jejich útocích nedozvídá. Nebo se neděje v odpovídajícím rozsahu. Mezi obvyklé postupy patří, že učitele slovně napadají, někdy i fackují a kopou. V mírnější variantě jim při výkonu jejich práce kladou různé překážky, častují je kritikou a ironickými poznámkami, úmyslně poškozují učební pomůcky, narušují vyučování a jeho organizaci apod. Problémem je, že učitelé si nikde oficiálně nestěžují. Buď jim záležitost připadá hloupá a/nebo nevědí, kam a jak by měli událost hlásit, případně jsou přesvědčeni, že by se vzhledem k nízkému věku pachatelů nic neřešilo a následně ani nezměnilo. A co kdyby rodiče reagovali v jejich neprospěch? Což se dá reálně očekávat. A děje se! Z jejich pohledu by jejich potomek ani mouše neublížil!
Svou roli hraje pochopitelně také stud, pocit vlastní neschopnosti a rovněž naučený mechanismus, aby si člověk upozorněním na něco nezpůsobil další a třeba ještě rozměrnější komplikace. Jak by na něj pohlíželi kolegové? Ocenili by ho, že se konečně našel někdo, kdo měl odvahu negativní dění a projevy pojmenovat a poukázat na ně? Oddechli by si, že snad už na dětského agresora došlo? Dostal by se do palby kritiky, že zbytečně věc nafukuje? Útočili by na něj, že přitahuje pozornost školní inspekce a navíc i sdělovacích prostředků? Zaplavili by ho výčitkami? Vyslechl by si výhrady a poučení, že problémy si má každý řešit sám, aby se nikdo nic nedozvěděl? Bylo by mu doporučeno, aby si hledal nové místo? A jaké bude stanovisko vedení školy? Bude obviněn, že rozpoutal pro ni nepříznivou kampaň? Napomene ho? Padne výrok o propuštění? Našel by místo jinde? Leckdy vzniká paradoxní situace, kdy se do horší pozice místo iniciátora a způsobitele dostává napadený či vícekrát napadaný. Jak věrná podoba s mnohými případy domácího násilí se zde nabízí.
Kritici si nepočínají správně. Například si neuvědomují následující důležité souvislosti. Chování, kdy učitel nic nezveřejní a tutlá, je poměrně nebezpečné. Hlavním negativním dopadem vedle tělesné bolesti a duševního ponížení je, že v pachatelích se vzbuzuje pocit a posléze názor a přesvědčení, že nekonají v rozporu s normami a pravidly a že se jim nemůže nic stát. Pak vlastně dostává poměrně jasný signál, že platí výjevy, jež znají z akčních filmů a PC her. Kdo udeří první a silněji, je vítězem a zaslouží si obdiv a uznání, jež ho ponoukají k novým a ještě horším činům. Jeho postavení ve školní třídě se upevnilo a jeho hvězda stoupá vzhůru. Je logické, že je třeba dobýt další výspu. Kdo se nyní dostane do hledáčku a prakticky na řadu? Jistě nekráčí o správný postup.
Násilí vůči pedagogickému sboru se objevuje už na ZŠ. Jak by si měli učitelé počínat? Rozhodně ne zůstat sedět s rukama v klíně. Pokud neberou lidově řečeno spravedlnost do vlastních rukou, je potřebné případ nahlásit vedení školy a policii, byť nejde o příjemný postup a bude spojen s řadou dalších problémů. Některým ředitelům a ředitelkám na pověsti jejich škol velmi záleží. Než aby image utrpělo poskvrnu, ať raději negativní procesy běží skryty a nevypátrané. Snad „to nějak půjde bez potíží dále“. Jenže ony trable přece existují a leckdy se prohlubují. Co jestli se dostanou do palby dotazů novinářů? Co kdyby je pak někdo odvolal? Jde samozřejmě o velkou chybu a podnět, aby se narušené vztahy šířily mnohem rychleji než dosud.
Řešení a praktické postupy jsou nasnadě. Potřebujeme více informací, otevřenou komunikaci, jasněji vytýčené hranice, vyšší úsilí o profesionální připravenost apod. Učitelé s dobrou znalostí svého předmětu a se schopností žáky motivovat a zaujmout nepotřebují zvyšovat hlas a domáhat se formální autority. Oni mají její neformální podobu, která má vyšší cenu a účinnost. Působí svou osobností a její váhou. Jako velmi žádoucí se jeví zavést a aplikovat psychologickou přípravu, aby zejména pedagogové získali lepší předpoklady pro rozpoznávání a efektivní řešení jednotlivých případů narušování mezilidských vztahů ve škole a rovněž mimo ni. Například vědět základní informace o etapách, jimiž šikanování prochází až na svůj vrchol. Mezi další žádoucí prvky rozhodně patří odvaha, vůle, rozhodnost, vytrvalost a získání uvedené neformální autority. Řadu odpovědí najdou v příslušných odborných knihách, jejichž studium by jim s ohledem na úroveň vzdělanosti nemělo činit žádný problém. Stačí pouze chtít, určit čas a hranice, převzít vynalezené a ověřené know-how a posléze ho prosazovat do praxe. Zejména u sebe!
Není pravda, že žáci jsou z narušování mezilidských vztahů s učiteli potěšeni. Často jimi reagují na potíže, které mají ve škole, doma, s kamarády a se sebou samými. Uvítali by pomoc, podporu, pochopení, sdílení pocitů, zážitků a zkušeností, raději by se pohybovali v jasnějších hranicích atd. Požadují více jistoty. Jejich více či méně násilné činy lze mnohdy kvalifikovat jako „volání o pomoc“. Jak se potvrzuje, mají tu pedagogičtí pracovníci nezměrné pole působnosti - a dokonce na dlouhá léta. Jen pro málokoho ovšem půjde o dobrou zprávu. Kromě obav, strachu, pohodlnosti a nízké motivace nic nepřekáží, aby se za jistý čas popsané negativní jevy staly okrajovou záležitostí.
