Článek
Nevím, o jak častý případ by se mohlo jednat. Země je ve válečném stavu a mnoho lidí na poslední slovo nadpisu a jeho zhmotnění nebude mít čas, náladu a možná ani myšlenku. Jiní na něj myslet budou, neboť jim vystupuje jako útěcha a motivace. O jednom zcela určitém přístupu jsem se čerstvě doslechl. Jedná se o mladého muže, který ještě nedosáhl na hranici 25 let svého věku. Číslovka v předchozí větě je důležitá.
V současnosti se ukrajinská společnost štěpí ještě více než dříve. Po vypuknutí války se národ docela sjednotil, avšak s postupujícími týdny a měsíci, hlavně s ohledem na absenci výrazného vojenského a územního úspěchu, se rýsují různé skupiny. Zpravidla o nestejné velikosti a s rozdílným vlivem. Námi sledovaný sotva dospělý muž prožívá vinu, že sedí v klidu v kyjevské kavárně a popíjí kávu. Zákusek mít nemusí, ale občas po něm „sáhne“. Láká ho. Lze si na něm ochutnat, byť občas zhořkne. Nemá dobrý pocit, že zde vysedává, zatímco o pár desítek kilometrů dále jeho spoluobčané nastavují životy, aby byla jejich země opět osvobozena. Bude se jim moci někdy podívat do očí? Neví, váhá, spekuluje, zvažuje a pořád se nemůže odhodlat k patřičně aktivnímu kroku.
Jiní v podobném i vyšším věku se na současnou situaci dívají jinak. Pochopitelně mají obavy a strach, jestli budou odvedeni k jednotkám, aby se u nich naučili, jak budou bojovat na frontě. Proto vzdorují, všelijak uhýbají a odmítají. Jedná se o zcela přirozené procesy, pocity a projevy. Nikoho by neměly udivovat. Každý lidský jedinec je originál a zaslouží si individuální pohled, přístup a jednání. Z praxe víme, že jde o příliš ideální požadavek. Nicméně bychom se měli snažit ho naplňovat.
Dnes popsané konkrétní příklady můžeme vnímat jako dění v nejméně dvou rovinách. Jednak vystupuje jako zpráva, co se děje ve velké zemi, která se stala terčem úsilí agresora. A jednak je otázkou pro každého z nás. Jako bychom se zachovali, pokud bychom se dostali na jejich místo? Je mi jasné, že kráčí o známou hru „co by kdyby“, ale přesto má užitek zde uvažovat. Pokud se o sobě něco chceme dozvědět…
Možná by se mohla objevit námitka, že popisovaný mladík má přece možnost, jak se dá nikoli pasivně zapojit. Nemusí třímat v rukou zbraň, stačí, aby pomáhal na místech, kde by šlo vhodně využít jeho potenci. Nebo aspoň částečně. Mohl by se zapojit do četných kroků a úkonů na úseku logistiky, dále mě napadá sféra zdravotnictví, předávání informací, zejména elektronickou cestou. Svého času jsem napsal o čilém využívání možností umělé inteligence na teritoriu Ukrajiny. Jako mladý by k ní mohl mít bližší vztah. Jistě jsem nevyčerpal všechny typy příležitostí. Do hlavy mu nevidíme. Má tendenci být užitečný? Chce dosáhnout prospěšnosti ve zcela určité oblasti? Hledá smysl svého konání a celého života?
Narazíme na docela opačné typy. Zkusme si představit muže, který jít bojovat nechce. Během své předchozí životní pouti docházel do solidní práce, vybudoval si určitou pozici, postavil dům, stará se o rodinu. Nebo ji nemusí mít, ale přesto vidí dost důvodů, aby uniformu nemusel obléknout. Život má nesporně svou cenu. Obvykle vysokou. Asi každý člověk o něm přemýšlí, byť úvahy a jejich vyústění nebudou rozhodně stejné.
V neposlední řadě platí, že Ukrajinci zhořkne zákusek v podmínkách, kdy ho pojídal a vzduchem se na něj prostřednictvím větru dostaly nějaké nevhodné částečky, třeba po výbuchu munice, prvky po dopadu rakety atd.
