Článek
Mezi první představy se může zařadit pohled na metry čtvereční. O ně dnes nepůjde, ale připomeňme si, že sehrávají důležitou roli. Je velký rozdíl, má-li dítě k dispozici vlastní pokoj a patří-li jeho rozměry mezi větší, třeba 4×5 metrů. Na opačném pólu bývají místnosti menší a ještě jsou v nich nuceni přebývat dva sourozenci. Nemluvě o uspořádání bez prostoru pro dítě. Domácí úkoly píše na stole v kuchyni, neboť jiný doma nemají. Třeba se sem ještě dostaneme, abychom ztratili část iluzí, jak „dobře se mají všechny dnešní děti“. Vždyť v praxi leccos bývá jinak, než jak se tvrdí, prohlašuje a jak vypadá.
Děti leckdy doplácejí na nadměrnou a dlouho trvající ochranu ze strany matek a otců, kteří jim vytrvale umetají cestičku. Navíc za ně plní řadu úkolů, na které by děti stačily. Především pokud by byla jejich činnost správně podchycena od útlého věku. Nějak nám převládly myšlenky a z nich vycházející praktické přístupy - „tohle je na něj moc složité“, „tohle by ještě nezvládl“, „je maličký“, „v životě se natrápí ještě více než dost“, „ve škole ho tak zatěžují, že má právo si odpočinout“ atd. Myslím, že není nutné k nim cokoli dodávat. Snad pouze že by si rodiče měli vzpomenout, s jakými úkony a povinnostmi se museli vypořádávat oni v jejich věku. Povšimli si již rozdílnosti? Jak s ní budou nakládat?
Ale je docela možné, že přišli na svět po velkých společenských, politických a hospodářských změnách a leccos začali vidět jinak. A zrovna v letech, kdy sem dorazily zprávy o tzv. demokratické výchově, kde je vše dovoleno a při níž má dítě a jeho pocity ústřední místo. Kolem potomků se začalo našlapovat velmi opatrně a špatný byl rodič, který se snažil stanovovat hranice a pravidla a ještě trvat na jejich dodržování. Ač si počínal věcně správně, býval označován za nechápavého, nepřizpůsobivého a nemoderního. Plody sklízíme právě dnes. Nejsem zastáncem tvrdé ruky a jednoznačně autoritativních přístupů. Natož jakéhokoli násilí. Nicméně demokratické neznamená „dělám si, co chci“. Jak by uplatnění zmíněného přístupu vypadalo na silnicích a v ulicích? Každý si jistě správně odpoví.
Ještě bych poukázal na jednu ryze praktickou stránku. V neposlední řadě platí, že pokud rodič něco udělá za dítě, je hotov dříve, rychleji, efektivněji a věc či proces dopadne podle jeho představ. Navíc často lépe a většinou bez chyb a potíží. Proč by se zdržoval vysvětlováním a ničil si nervy neochotou, nezájmem, neschopností a nešikovností své ratolesti? Ušetřený čas může „klidně“ věnovat svým zálibám, kupříkladu pobytu a konání na sociálních sítích. Zamýšlí se, jaký příklad a vzor svým dětem předestírá? Co se potomci především učí? Pamatuje si, že ho budou ve velké míře a rozsahu napodobovat?
Mezi konkrétní dopady a obrazy se zařadí podoba, jak rodiče a děti tráví odpoledne a večery. Zhusta odděleně. Každý v jiné místnosti, skoro spolu nemluví, případně se dostane jen na tradiční organizační záležitosti - jestli mají hotovo do školy, kdo udělá svačinu, kdo koho ráno odveze do školy, zavolání k večeři atd. V řadě případů bývá jasno na týden dopředu, a tak další díl „komunikace“ odpadá. Dětský pokoj - pokud by byl osobou a pozorovatelem - by tak mohl svým způsobem vidět stále méně. Ať již bude otevřen či zavřen. Častěji se děti schovají za neprůhledné dveře. Leckteré na kliku pověsí cedulku „nerušit“, někdy „prosím nerušit“. Já bych se při stavu dnešní „odvahy“ dětí nenechal zaskočit cedulkou „nelezte za mnou“. Jeví se, že svým vzkazem a též jeho formou dost sdělují. Šířeji jsem se na dané téma zamyslel při jiné příležitosti.
Na závěr dodám, že myšlenka z nadpisu by se mohla týkat dalších oblastí, kupříkladu podílu dítěte na domácím komunikování, zda a nakolik je vtaženo do procesů rozhodování, co ne/může ovlivnit, jak často a jakým způsobem je okřikováno, kritizováno, napomínáno atd. Nebo jestli smí navštěvovat nějaký zájmový kroužek či kamaráda…
