Článek
Řadu poznatků, zkušeností a souvislostí již máme za sebou. Jako prospěšné vidím poohlédnout se za následujícími elementy a procesy.
Za povšimnutí stojí, že někteří neúspěšní jedinci se snaží tzv. zmizet ze scény. Třeba si najdou práci a jsou rádi, že se s bývalými spolužáky míjejí. Zpravidla časově a teritoriálně. Až na výjimky spojení mezi firmou a studentskými kolejemi neexistuje. Svoji aktuální situaci v případě setkání a potřeby obhajují a předestírají ostatním její výhody. Děje se kupříkladu za pomoci výroků jako - „stejně mě to ve škole moc nebavilo“, „teď vidím smysl tady v té práci“, „jsou tam docela fajn lidi“, „něco jsem se naučil“, „něco si vydělám a jsem aspoň trochu nezávislý na rodičích“ apod. Co jestli pouze předkládají nějakou odlišnou tvář, ale uvnitř se cítí jinak? Kdo by rád přiznával nedostatečný stav? A je též možné, že se budou pasovat na „vyšší“ jedince, tj. oni o skutečném životě už cosi vědí! Zde mají kus pravdy. Nezřídka jsou konfrontováni s vyššími požadavky, zvyšuje se jejich osobní připravenost na život, mívají jinak nastavené hranice a pravidla a posouvají se. Mj. prokazují slušnou dávku přizpůsobivosti. Měl by jim někdo závidět? Těžko sdělit. Ve hře je úhel pohledu.
Vedle docházky do zaměstnání, které se již tak stává velkou - zpravidla nejen časovou - zátěží, přibývá další závažný faktor - snaha dokončit studium. Zejména když neúspěšný mladík či slečna při shánění práce naráží na obvyklé kvalifikační a „papírové“ předpoklady. Náhle zjišťuje, že pro část míst a zaměstnavatelů je v podstatě bezcenný a nepoužitelný. Nemá se jak prokázat a neprojde ani základním sítem. Leckdo si se zpožděním uvědomí, že kus času prohospodařil a že v případě odmaturování se mu naskýtají o dost lepší možnosti. Napne síly, což ale někdy nestačí. Cosi chybí!
Jak zní další významný dotaz? Měl by jim někdo pomoci? Z hlediska celé společnosti určitě ano. Čím budou lidé vzdělanější, tím lepší předpoklady pro práci mají a zemi se vyplatí. Na druhé straně poukažme na obsah, význam a smysl maturitní zkoušky. Co jestli je pouhým zachycením krátkodobého stavu? Jakou má spojitost s celým víceletým studiem? Mám na mysli fakt, jak se sem promítne poctivá příprava, přístup ke studiu jako celku, míra nadání a řada jiných činitelů, které mají na hodnocení vliv. Někdy dost silný. Je tady vše v pořádku?
Zároveň chci poukázat na případy, kdy se skoro celý poslední ročník probírají otázky, z nich je student přibližně měsíc před konáním maturitní zkoušky vyzkoušen a pak si vše skoro formálně zopakuje před oficiální komisí. Vidí zde někdo velký přínos? Memorování a biflování asi není skutečným posunem. Jistě má význam umět zvládnout sumu znalostí, ale nemělo by jít o samoúčelný proces. Kam se poděly tolik žádoucí kompetence jako umět vyhledat podklady, kriticky je posoudit, umět je spojit s jinými do smysluplného celku, navázat kontakt a spolupráci a dosáhnout třeba synergického efektu? Tam leží význam pro praxi a nikoli pouhá znalost faktů. Jim se dá naučit jako básničce, aniž by jedinec věděl, jaký je kontext, co a proč se učí a k čemu naučené a zřejmě brzo zapomenuté využije.
Dále se proto ptejme - jaké kompetence student/ka získá absolvováním maturitní zkoušky? Co jestli se na jednom místě upřednostňuje memorování dříve probraných faktů a jejich pouhé časové či dle jiného principu provedené řazení? Leckdy budoucímu maturantovi postačí položit tzv. boční otázku, jejímž cílem je prověřit znalost kontextu a schopnost myslet. Ne ve všech případech proces dopadne dobře. Nemluvě, kdyby se mělo jednat o aplikaci bohatství metody kritického myšlení. Ne vždy má pozitivní dopad snaha dospělého doplňující otázkou pomoci. Občas se studentova „koncepce“ rozsype a pohled se zhorší. Cosi jsem zaslechl o italském přístupu, kde si mladík či slečna vyberou téma / otázku, okruh / a mají ho/ji tzv. protáhnout několika učebnímu předměty. Jejich ústní vystoupení je plánováno a předepsáno na padesát minut. Nepochybně inspirativní, ne?
