Článek
Ano, někdy maturitní zkoušky proběhnou a - skončí bez úspěchu. Myslím především na straně mladých lidí, pro něž se zmíněný akt stává velkou prověrkou. Ne nadarmo se jí říkalo zkouška dospělosti. S ohledem na dynamický vývoj nedávno a dnes se do mysli zákonitě vkrádá myšlenka spojená s dotazem. Je jí ještě i v současnosti? Leckdo by asi souhlasil. Jiný by situaci viděl jinak. Některé staré pravdy začínají postrádat svou platnost. Děje se rovněž tady? Každý se může zamyslet a vyjádřit se.
Patrně se můžeme shodnout, že maturita by přirozeně měla vystupovat jako nezanedbatelný motivační faktor. Měl by působit celé měsíce a roky. Pokud má být potenciál efektivně využit, měla by zaznít věcná informace a nikoli aby bylo studentům a studentkám předkládáno účelové strašení. Při vědomí a aspoň dílčí znalosti působení psychologických mechanismů a zákonů je záhodno dodat, že zvyšující se tlak na lidi působí nestejně. Na jednoho v kladném směru, na druhého naopak. Roste jeho napětí, nervozita, obavy, které mu, jak se mezi lidmi říká, svazují ruce a on nepodá odpovídající výkon. Sportovci by nás mohli zásobovat mnoha konkrétními příklady. Pochopitelně taktéž sami studenti a studentky.
Maturita je nesporně životním a vývojovým předělem. Její význam by neměl být nikým zpochybňován. Konečně - slouží též jako vizitka pro příslušníky pedagogického sboru. I oni se ocitají pod tlakem. Přece se dlouhé měsíce a roky nesnažili v kabinetech, ve třídách a na specializovaných učebnách zbytečně. Nyní se má ukázat, zda své svěřence vedli správně, co v kom je a jestli se dobere úspěšného konce.
Pohled na neúspěch nemusí být zcela jednotný. Ba nalézá se tu jistá kontroverze. Na rozdíl od řady osob si myslím, že je prospěšné, aby určité procento studentů a studentek na úspěch při jejím skládání nedosáhlo. Jak mohu svoji myšlenku odůvodnit? Docela jednoduše. Ač slyšíme, jak je správné a potřebné mít co nejvíce držitelů a držitelek maturitního vysvědčení, nejsem o daném faktu přesvědčen. Za prvé jich tolik nepotřebujeme. Za druhé funguje Gaussova křivka normálního rozdělení inteligence, a proto jich nemáme mít více, než je věcně na místě. Jde asi o 40 % populace. Osoby navíc na ni sice dosáhnou, ale jejich úroveň nelze označit za valnou. Což se následně dříve nebo později ukáže.
Nejlepším argumentem je nízká připravenost absolventů a jejich skoro neschopnost úspěšně působit na trhu práce. Podobně se děje s nadměrně vysokým počtem osob s VŠ titulem. Pak se v praxi stává, že vykonávají tzv. podřadnou práci. V části případů úplně nízká není, poněvadž téměř odpovídá jejich skutečnému stavu, nikoli podle „papírů“. Ano, jedná se o dost tvrdé konstatování, ale platí. Stačí se poptat rozumných osob přímo v praxi. Za třetí je u nich otázkou do debaty ochota pracovat. Za čtvrté - pokud chci pracovat, zda jsem ochoten se ve své pubertální a adolescentní pýše nechat poučit.
Přibyde nová starost. Co s dítětem, které neprošlo a musí opakovat. Pokládám následující užitečné otázky. Jak by k němu rodiče měli přistupovat? Podpořit ho? Pomoci mu? Utěšovat? Dávat naději na úspěch při další možnosti? Vystupovat s tezemi - „já ti říkal/a, že se nemáš flákat, tady vidíš, kam to vede“ a „holt je konec študií a půjdeš pracovat?“ Leckde se přitvrdí na - „konec válení, mladíku, nemysli si, že tě budeme živit jako nějakého povaleče.“ No - napadá mě, čeho se mladík či slečna budou bát více. Práce samotné? Krachu iluzí, plánů a snů? Ztráty kontaktu s úspěšnými vrstevníky? Jak budou vypadat na sociálních sítích? Uvědomění si vlastního selhání?
