Článek
Skoro každý si jejich význam uvědomuje a může potvrdit, že mu nejsou lhostejné. Kromě několika osob. U nich najdeme spíše nezájem, „nadhled“ a pohrdání. Možná však jde jen o masku. Pokud bychom ale pátrali, co v jejich prospěch lidé konkrétně dělají, příliš vysokého počtu pozitivních výsledků bychom se nedočkali. V teoretické rovině situace ještě nevypadá tak špatně, ale v praktické se žádná sláva neobjevuje.
Jen si zkuste odpovědět na pár následujících otázek. Známe opravdu své blízké? Jaké jsou jejich osobní prvky jako skutečné názory, postoje, potřeby, cíle, zájmy, hodnoty, přesvědčení, ambice apod.? O co přesně se zajímají? Jak vypadají jejich opravdové hodnoty? Dbají na ně? Kolik jim my věnujeme času? Máme pochopení pro jejich slabosti a poklesky? Pomáháme jim? Jsou s našimi přístupy spokojeni? Jak se stavíme k jejich návrhům, podnětům a ke kritickým připomínkám? Bereme na ně ohled? Jak vysoká je naše tolerance? Vnímáme je jako obohacení nebo spíše jako útok na vlastní osobu? Jak si počínají oni směrem k nám? Máme a pěstujeme vzájemné uznání? Pokročili jsme dále než k pouhé toleranci? Objevují se v našich hlavách i nepěkné myšlenky?
Podobných dotazů by mohlo a mělo padnout více. Když se zamyslíme nad praktickým děním, nejde o nic veselého. Většinou spolu moc nekomunikujeme, jsme napjatí, nervózní, myslíme na věci mimo / naše / lidské vztahy a dáváme najevo, že nám na druhém člověku příliš nezáleží. Ale nemusí jít o pravdu, jen třeba není zcela vhodná doba a konstelace. Pak bychom měli uplatnit více již zmíněné tolerance, pochopení a vlídnosti a snažit se o / větší / otevření komunikace. Při ní padne zdůvodnění osobní situace, jež by nemuselo být napadeno a zesměšněno. Tím bychom se posunuli do kvalitativně vyšší fáze. Vědět, chápat a nezraňovat.
Ne vždy narazíme jen na negativní úkazy. Může nás zaplavit dobrý pocit, když se staneme svědky následujících událostí. Jde o případ, kdy ochotně pomůžeme někomu, kdo si počíná evidentně bezradně, ať již jde o dítě, dospívajícího nebo už dospělého. Je však v pozadí / především / lítost? Chce se někdo prosadit? Má v plánu získat kladné body? Jděme dále. Třeba také pokud se jiní dají do řeči s cizím člověkem, nemají anebo aspoň neprojevují strach - není ještě vše špatné. Je ovšem otázkou do diskuse, jde-li o situační záležitost ve smyslu, že spolu lidé mluví, jen aby řeč nestála, je-li pro ně dlouhá chvíle, nebo vězí-li zdroj v osobnosti člověka, kdy má nutkání hovořit, neumí mlčet, stahuje na sebe pozornost a chce se prosadit atd. Je-li užitečné daný proces konkrétně pojmenovat, kráčí o znalost a praktické uplatnění významných sociálních a komunikačních dovedností. Protože mezilidské vztahy jsou leckdy nevyzpytatelné, je dobré o nich vědět více, aby jedinec nebyl tolik překvapen. Pozitivním přístupem je učit se, obohacovat, zdokonalovat apod., což se však ne každému chce. Anebo někdy i chtělo, ale nekoná. Kráčí o moc práce, úsilí a času. Jak by vypadal pohled na sebe sama?
Místo obecnějších pohledů se ještě podívejme blíže na jeden konkrétní příklad, jak různě můžeme situaci pojmout. Jaká je pozice člověka ve světě a co znamená být dotázán cizím člověkem na ulici? Jedním z možných vysvětlení je, že vypadáme ještě docela dobře, že k nám pocítil a má důvěru, takže stojíme za oslovení. Třeba také vyhlížíme, že mu dobře a ochotně poradíme apod., takže působíme dojmem, že se vyznáme. Neměli bychom ale propadnout jen ryze kladným představám. Uvědomme si, že možná ani nerozlišuje podle vnější podoby a zeptá se kohokoli, jen aby se včas a bez zdržování dozvěděl, co potřebuje. Nebo jsme právě jediní poblíž, tj. po ruce? Jsme jen nositelem žádoucí informace?
Počítejme s faktem, že zmíněné úvahy nám seberou čas a energii, ale přístup neznámé osoby nás může i tak potěšit. Nezapomeňme, že mnozí však podobné jevy vnímají jako obtěžování. Jde o potvrzení jinakosti, která je podkladem, abychom mezilidské vztahy považovali za leckdy opravdu nevyzpytatelné.
