Článek
Snad všichni by se pod nadpis podepsali. Domácí osoby dávají na tzv. veřejnost jen něco. Tak kupříkladu nikoho nebudou zvát do neuklizené místnosti, kde se válí skoro týden nevyžehlené prádlo, rozdělané ruční práce, narychlo schované věci z úklidu na poslední chvíli a propriety dítěte do školy i s jeho škrabopisem a častým přeškrtáváním chybných výsledků apod.
Jednak by se narušila / snad / dobrá pověst rodičů jako schopných a šikovných a jednak by pohled na neuspořádané dění mohl narušit předpokládanou příznivou atmosféru společného setkání. Jak se někdy říká - pro úspěch je potřebné udělat mnoho a takřka vše a jít mu vstříc. Někoho by mohl napadnout název Potěmkinovy vesnice. Později se zjistilo, že skutečnost byla jiná a že úsloví je nesprávné, ale všichni vědí, co se jím myslí. Takže rovněž doma vytváříme mylný obraz. Moc chceme, aby jiní viděli lépe naši optimální úroveň. Měli bychom si ale promyslet, zda si na sebe nepleteme bič.
Návštěva může prokazovat kladné přístupy, ale průběh pro děti nemusí tak vyznít. Vedle pochvaly se jiné naopak ocitly v pozici terče kritiky, třeba za hlučnost, nepořádek v pokojíčku, tzv. lítání po bytě a často za kraviny a voloviny, aniž by leccos z nich bylo přesně dopředu probráno, vysvětleno a specifikováno. Ještě hůře bývá, když se něco rozbije. Víte, že takřka automatickým viníkem jsou tzv. domácí děti? Poté je na pocity nespravedlnosti zaděláno. Kromě nich jde také o zážitky a poznání nejasnosti. Něco se smí dělat, když nikdo „cizí“ nepřijde. Během návštěvy občas ke změně musí dojít, ale ne vždy. Co bylo dříve trestáno, je nyní povoleno nebo aspoň trpně snášeno. Co vlastně ne/platí?
Minule padla zmínka, že za svoje vystoupení dítě může sklidit ocenění. Mívá podobu hezkých slov, plácání po rameni, pohlazení po vlasech atd. Někdy dojde také na hmotnou podobu. Sám si pamatuji, jak jsme od prarodičů za svoje především kulturní výkony dostávali drobné mince. Škoda že nikoli za sportovní, jichž bylo o dost více. Zvykem v naší původní rodině bylo získané finanční prostředky shromažďovat do kasiček, prasátek, lahví apod. Mám-li správný přehled, všechny, které jsme si jako děti vydělali, nám patřily. Znám ovšem rodiny, kde podle svědectví dřívějších dětí a dnešních dospělých proces běžel jinak. Místo aby docházelo k rozvíjení spořivosti potomků, po odchodu návštěvy jejich rodiče natáhli dlaň a vydělaný peníz shrábli. Často se argumentovalo tvrzením, že by děti penízky poztrácely a navíc nejsou na hraní. Oni jim zanedlouho koupí, co budou potřebovat. Jak se ale ví, představy o tzv. potřebnosti se leckdy rozcházejí. Rodiče se moc neptají. Spíše rozhodují.
Někdy se bývalá návštěva po čase ptá, co si dítě za odměnu koupilo. Jde o otázku a situaci s dost silným morálním podtextem. Mělo by se přiznat? Má projevit loajalitu s rodiči? V části situací matka či otec stihnou zakročit a uvádějí, co se zakoupilo. Je otázka, jde-li o pravdu. Kdyby šlo o opačnou variantu, mělo by dítě promluvit? Co by poté nastalo hned a co později? Pocítilo by něco doslova na vlastní kůži?
Uzavřeme dnešní ne zrovna příjemné povídání názorem, že rodina je hlavním ovlivňujícím prvkem a faktorem, který se podílí na charakteru dítěte a na jeho připravenosti na život. Zde mají být formulovány základní hranice a zásadní pravidla. Jaké vám kdysi bylo dáno poselství?
Odkazy, které s tématem souvisejí:
Článek je veřejně dostupný na adrese (která slouží i pro sdílení) https://medium.seznam.cz/clanek/patocka-otakar-kdyz-prijde-navsteva-197285
Článek je veřejně dostupný na adrese (která slouží i pro sdílení) https://medium.seznam.cz/clanek/patocka-otakar-navsteva-a-komplikace-s-ne-videnym-59527
Článek je veřejně dostupný na adrese (která slouží i pro sdílení) https://medium.seznam.cz/clanek/patocka-otakar-kdyz-naroky-navstevy-rostou-197599
