Článek
Na počátku by mohla být uvedena a připomenuta známá životní moudrost - „není všechno zlato, co se třpytí“. Před několika dny se mi podařilo publikovat zamyšlení, které jsem myslel jako reakci na častou blbou náladu a takřka vytrvalé hořekování a lamentování českých a moravských občanů / viz Článek je veřejně dostupný na adrese (která slouží i pro sdílení) https://medium.seznam.cz/clanek/patocka-otakar-skoro-nic-nam-nechybi-35-roku-po-99504 /. Předložené údaje můžeme brát za opravdu platné. Nicméně kromě A bude vhodné a užitečné doplnit také B.
Při pozorném pátrání se přece jen pár skvrnek najde. Sice nás postihly povodně a přinesly značné materiální škody, nicméně počet obětí ve srovnání s chudými zeměmi byl velice nízký. Také je třeba zaznamenat rozdíl mezi záplavami dříve a letos, kdy systém fungoval o hodně lépe. Hlavně ve srovnání se stejným neštěstím ve Španělsku. Také země EU!
Hodně lidí ovšem umírá na našich silnicích. Policejní statistiky však ukazují, že než na technickém stavu záleží spíše na konkrétních lidech a na jejich postojích, osobních vlastnostech a chybách. Sedají-li za volant s alkoholem v krvi a řeší-li rychlou a riskantní jízdou své osobní a pracovní potíže, pak se nedivme smutnému stavu, který se kolem nás rozprostírá. Dopady žel mnohdy pociťují nevinní lidé. Na různě dlouho dobu. Třeba i na desítky let!
Z podobného soudku pochází počínání mladistvých delikventů a především vrahů. Patrně jim v dětství cosi chybělo nebo naopak přebývalo a nyní potřebují něco zjistit, dohonit a ověřit si. Odpovědné orgány si nedají práci, aby se podařilo vypátrat skutečné příčiny. O prevenci se dost mluví, ale její efektivnost se jeví jako stále nízká. Místo slov by jí slušelo více činů a přidělených finančních prostředků. Kolik se mohlo zachránit životů, kdyby peníze šly na občany a nikoli na sanaci bank a dalších chyb politiků? Naše liknavost, nezájem, neschopnost a amatérismus byly, jsou a nadále budou po zásluze „odměněny“.
Nepotěší nás ani jiné jevy, proti nimž bychom měli aktivně vystupovat. Svého času jsme se dozvěděli o události ve školním prostředí. Žáci jedné školy vysadili dveře, aby spadly na učitelku, která má omezené možnosti pohybu. Vlivem své tělesné nedostatečnosti nemůže včas uskočit a dojde k jejímu zranění. Co si pomyslí děti, které nebyly špatnému úkonu přítomny? Na čí stranu se postaví? Uzná aspoň někdo z nich, že se autoři či autorky dostali už za čáru? Jenže dveřmi proces neskončil. Jindy děti poplivou zábradlí, aby se ho nemohla držet, což však při kulhání docela nutně potřebuje. Jako kdyby neznaly pojmy jako pomoc, slitování, pochopení, soucit…
Proč tak konají? Vidí snad kolem sebe konkrétní příklady? Sledují tzv. riziková videa? O čem se spolu vlastně baví? Kdo je jejich hrdinou? Jsou jim návodem kroky jejich rodičů nebo jiných dospělých? Neodhadnou, co by se mohlo stát? Netrápí je, že mohou někomu způsobit újmu? Nemají jinou a dostatečně kvalitní a zajímavou zábavu než si troufnout na slabšího a škodit mu? Prožívají uspokojení, jestliže mohou někoho porazit, pronásledovat, ponížit a nabourat jeho sebeúctu a sebevědomí? Myslí si snad, že tím stoupnou v očích ostatních? A opravdu se tak stane? Jaká je míra jejich osobní odpovědnosti? Kolik o ní vědí? Třeba že vůbec existuje? Jaký je smysl jejich života? Čím by chtěly být, až vychodí školu a dospějí? Tolik nepříjemných a palčivých otázek čeká na zodpovězení.
Uvedenou oblastí je třeba se vážně zabývat a nestarat se / tolik / o záležitosti, které k životu v podstatě nepotřebujeme. Přes naznačené potíže, strasti a neduhy s částečným a střízlivým optimismem konstatujme, že nám skoro nic nechybí.
