Článek
Kdo se probral zástupem minule předložených údajů, úvah a plodů, zřejmě vykonal užitečné práce. Pokud se zabýval snahou odpovědět na položené otázky, posunul se ještě více. Na konci dnešních řádků bude odměněn.
Jestliže se nám podařilo alespoň dílem zvládnout, jak vypadá a kdo je tzv. nepřizpůsobivý občan, nic kromě nedostatku času a ochoty nebrání vypravit se dále. Každý z nás tady asi bude mít určitou zkušenost a skrze ni se bude dívat na nepřizpůsobivé občany kolem sebe. A je jistě důležitá, leckdy silná, ale měl by si uvědomit, že nemusí mít všeplatnou hodnotu. V uvažované spojitosti bych doporučil použít postup, který by měl znát každý občan našeho státu. Myslím především na osoby v tzv. nevýrobní, tj. neproduktivní sféře. Pro někoho poněkud překvapivě mají k části obhospodařovávaných prvků vztah mírně podobný právě jako nepřizpůsobiví občané. Leccos je jim totiž jedno a nezřídka se ke svěřeným hodnotám jakož i k fondu pracovní doby chovají v souladu se známým heslem - „z cizího krev neteče“. Stačí se seznámit se statistikou analytiků, kolik pracovní doby probrouzdají na internetu a především - co tam dělají! Manuálně pracující jedinci jsou nuceni si počínat jinak. Napadá mě, že kdyby se dříve lépe učili, mohli by v kancelářích sedět oni a rovněž s despektem pohlížet na „osoby dole“. Jejich nižší vědomost je tak trochu zachránila. Nebo si též oni vypěstovali a přisvojili negativní postoje ke kancelářským? Obě skupiny nám tak v praxi předvádějí určitou úroveň a podobu nepřizpůsobivosti. Zkusme ji krátce porovnat s minule vzpomenutou flexibilitou nepřizpůsobivých občanů. Co bychom zjistili? Ponechám jako téma do debaty.
Snad ani není překvapivé, že jejich / a nejen nepřizpůsobivých občanů / postoj se mění po seznámení s tzv. tokem peněz. Já bych danou informaci zařadil do školní výuky a nechal ji jako průřezovou věc opakovat ve více ročnících. Kdyby se tak podařilo snížit počet nepřizpůsobivých občanů o 10 procent, už tak by kráčelo o úspěch. V řádu milionů korun českých.
Když se jich zeptáte, odkud se berou peníze na jejich život bez práce, téměř jednotně odpovídají - „přece ze státní pokladny“. Jak se tam ovšem dostanou? Zde už tak jasnou a zpravidla pohotovou odpověď nemají. Prý se tam dají. Vytisknou se. Omyl. Zjistil jsem, že jim není příjemná otázka skutečného původu, zejména druhá část sdělení. Jeho podstatou je, že řádně pracující osoba vydělá jistou částku, tu stát několikrát zdaní a spolu s tzv. odvody zamíří do pomyslné státní pokladny. Hlavní problém s nepřizpůsobivými občany začíná právě tady. Oč se jedná?
Nechce se jim pochopit a už vůbec ne přijmout skutečnost, že by měli s dosavadní podobou a stylem života skončit, jít do práce a půlku z vlastnoručně vydělaných prostředků dát státu, aby z nich mohl žít / a ne špatně / jejich soused. Tak to prý ne. Hned nesouhlasí a část se rozohňuje. Přece oni nebudou živit někoho, kdo se válí doma! Nejde o spravedlivé řešení! Jak by k tomu přišli. Jen je nějak nechce / nemůže? / napadnout, že oni tak procházejí životem po mnoho let. A navíc chápou zmíněný systém za přirozený a dokonce správný. Jsou diskriminováni, tak ať stát aspoň platí, když jim nepomůže. Jestliže jim ostatní škodí, měli by dostat „odškodnění“. Existuje však opravdu efektivní pomoc?
Říká se, že pomoc má dostat každý, kdo ji potřebuje. Možná lze souhlasit. Ale co když je schopen si pomoci sám? Mnoho nepřizpůsobivých může a mělo by pracovat. Co jestli ostatní kolem sebe jen zneužívá kvůli své úmyslné slabosti a navíc z důvodu neochoty a neschopnosti, kterou by mohl snížit a i odstranit, kdyby více chtěl? Jinými slovy by ji neměl rozvíjet a trénovat. Tak může znít další pohled na nepřizpůsobivost a její obsah a míru. Není proto úplně snadné se zde orientovat, ale přemýšlet o oblasti je nepochybně užitečné a přínosné. Třeba se poté cosi posune…
Možná by se dalo říci, že když výše uvedené úvahy a s nimi související projevy budou procházet hlavou vyššího počtu řádných a pracujících občanů, je naděje, že se výhledově dostanou i do pozornosti naší politické reprezentace. Pak už snad nebude závratně dlouhá cesta k pochopení a poznání, že v otázce dávek je stát zbytečně štědrý a jedince k práci nemotivuje. Naopak ho za nepráci, nezájem, vyhýbání a za sníženou odpovědnost odměňuje. Nyní už zbývá, aby se tak nechali motivovat mnozí další. Z čeho je budeme platit? A na úplný závěr se předkládá dobrovolný domácí úkol - kolik nepřizpůsobivých občanů je stát schopen uživit? Při úvahách zjistíte, že existuje několik přístupů, které se zde dají využít. Je otázka, kterému se v praxi občané nejvíce přizpůsobují, ať již jsou přizpůsobivými či nepřizpůsobivými občany.
