Článek
Nadpis by snad mohl naznačit, že se blížíme do závěru. Literárně a písmem patrně ano. Ovšem sama praxe je o dost bohatší, košatější a problematičtější, než jak jsem ji zachytil. Jedná se o desítky a spíše stovky různých situací a souvislostí, na něž se nedá dopředu připravit. Zejména nikoli během kvalifikačního studia. Jako zásadní faktory bych viděl působení psychologických mechanismů a zákonů a dále výskyt zákonitostí a především zvláštností na konkrétním místě, kam přichází.
Uvažujme dnes o konstelaci, že již na schůzce v květnu či v červnu se potenciální nová učitelka dozví o obřím penzu práce, jež na ni čeká a kterou je potřebné odvést, než bude moci s úsměvem vstoupit do třídy a dětem oznámit, že je jejich novou paní učitelkou a že budou spolu trávit mnoho hodin. A že se na ně na všechny moc těší. Tehdy zpravidla ještě neví a ani si nechce připustit, že za kratší či delší dobu se na část z nich těšit přestane. A někdy bývá žel ještě hůře. Sem se ještě perspektivně vypravíme.
Takže první či druhá schůzka nevystupovala zrovna jako zdvořilostní. Více působila dojmem úkolové. Někdy se z uvedeného důvodu dopředu úkoly tak vrší, až se řešením zdá, že se nová učitelka pokusí domluvit na tzv. předpřípravném týdnu. Nebo tak bude uvažovat preventivně. Možnost zní lákavě. Čas se natáhne a vznikne více prostoru. Nemusí tolik tlačit na pilu. Věc však není úplně jednoznačná. Problémy naznačím pomocí následujících otázek. Jsem místní? Dojíždím? O kolik kilometrů se jedná? Co na můj nápad sdělí rodina? Zachová se vedení školy vstřícně? Dostanu tak dopředu klíče? Pozor na kódování školních prostor. Bylo by dost velkou ostudou, aby se člověk uvedl spuštěním alarmu. Epizoda se stane součástí historie školy a vítaným tématem pro večírky a oslavy, pokud k nim dochází.
Dotazy ještě pokračují. Co si pomyslí ostatní. Jsem natolik neschopná, že na činnosti, které oni zvládají, si beru pár dní navíc? Budou mě mít za podlézavku? Že se chci dopředu či od prvního dne zalíbit vedení? Uvědomme si, že málokde vládnou ideální poměry v oblasti mezilidských vztahů. Nebo je napadne, že tam budu šmejdit a koukat, na co nemám? Možná ocení, že se tak snažím, abych později měla co nejméně potíží, nezdržovala je a systém se nezadrhával. Ale co když jim bude úplně jedno, co se ve škole děje? Oni přijdou až na poslední týden. Do oné doby nechtějí mít se školním prostředím nic společného. Oněch deset měsíců a pár dní navíc jim zcela stačí. Tak má vypadat profesionální přístup?
Mezi přirozené úvahy, pocity a myšlenky se řadí - „Budu vůbec mít nějaký rozumný prostor pro učení dětí?“ Tolik se těšila, jak je bude vzdělávat, jak je zaujme a pozvedne. Přesně jak slýchala na fakultě od starších a zkušenějších jedinců. Ano, někteří dokázali poutavě přiblížit školní prostředí a velké potence, které se v něm skrývají. Stačí se „jen“ pořádně připravit, děti získat, nadchnout a následně vytrvale pozitivně ovlivňovat. Z různých stran na škole, ať již během praxí nebo nyní po nástupu, slýchala řadu zcela odlišných podkladů, zkušeností a historek. Co je pravda? Nebo co se jí více blíží? Co vše ji vlastně čeká? Zapomněla se na něco připravit? Co bude zítra? Za týden? Za měsíc? Dále raději ani nebude pohlížet. V hlavě se mihne obrázek, jak se na ni valí dost vody. Udrží se? Podrazí jí proud obě nohy? Koho a čeho se zachytí. Raději proto pomyslí na staré známé heslo - nač stahovat kalhoty, je-li brod ještě daleko?
