Článek
Někdy lze besedování na dané téma opravdu zaregistrovat. Zejména když se rodičům narodí první dítě, dost úzkostlivě sledují jeho vývoj. Skoro ze všech jevů jsou překvapeni a nezřídka také vystrašeni. Až postupně si zvykají. Jak potomek roste a zvyšuje se jeho hmotnost, bedlivě pozorují, je-li tzv. v normě. V současnosti mají kromě odborných měřítek ještě silnější bič. Má podobu sociálních sítí. Nejčastěji se na nich dozvídají, že jejich dítě je ve srovnání s ostatními opožděnější, nešikovnější, nemluvnější a…
Máme-li na mysli „lidské“ opoždění, napadá mě jiná souvislost. Možná bude cennější o ní vědět než prožívat těžké chvíle on-line. Svého času jsem narazil na osobu, mezi jejíž charakteristické prvky patří docela ujasněné názory na leccos v jejím okolí. V Čechách a na Moravě by nešlo o nic divného. Kdekdo u nás přece rozumí kdečemu. Tady bych se vzpomenuté osoby zastal. Než něco vysloví, pečlivě sbírá údaje. Teprve po shromáždění potřebných podkladů se pustí do uvažování. Až později zazní slova. Proč si dává tolik práce? Její odpověď je poměrně jasná - nechce z úst vypouštět tradiční bláboly a být ostatním pro smích a za hlupáka. Chce odevzdat pouze kvalitní práci. Kéž by se od ní poučili řemeslníci a úřednictvo!
Právě od ní jsem zaslechl zajímavou myšlenku. Podstatou je, že naše obyvatelstvo v ČR nemá úplně špatnou úroveň. Za vyspělými zeměmi jsme sice ještě dost pozadu, ale snažíme se. Nemáme zcela optimální vzory v našich politických vůdcích a představitelích veřejného života, hodně kritiky by se sneslo na část nadřízených atd. Stačí se však podívat v pomyslném závodnickém poli za sebe. Tipuje, že Balkán má zpoždění za námi asi tak 50 roků, Rusko skoro 100 let a arabské země vidí nejméně na dvojnásobek. Možná si řeknete, že jde o odvážné vyjádření. Souhlasí a hned nabízí několik argumentů. Podívejme se na různé prvky, které vystupují jako ilustrativní. Naznačím je několika otázkami. Od jakého letopočtu mají ženy přístup na VŠ? Mohou se mimo dům pohybovat samostatně? Od kdy mají rovné volební právo / pokud ho vůbec mají /? Jaký mají přístup k řízení vozidel? Do jaké míry mohou rozhodovat o svém čase? A o své seberealizaci? Mají šanci být zvoleny jako poslankyně? A jak vypadá vláda? Existuje vůbec? Mohou se svobodně vyjadřovat? Jaká je kultura řešení běžných nedorozumění, větších vzájemných sporů a konfliktů? Řeší se kultivovaně? Jsou slyšet nepěkná slova? Vyhrožuje se nátlakem a použitím násilí a zbraní? Přepadá se, olupuje se, znásilňuje a vraždí? Pozor - nenechme se mýlit používanými přístroji. Jestliže odrbaný pastevec ovcí v polopoušti hledí na displej chytrého mobilního telefonu, nemusí znamenat, že je na vyšší kulturní úrovni a umí se chovat slušně.
A tak by se dalo chvíli pokračovat. Jedním ze závěrů je, že ledacos nelze vyslovit před leckým. Nejde tu však o pouhou ohleduplnost. Kdybyste kritizovali krevní mstu či akt ukamenování za cizoložství v jistých částech světa, se zlou byste se potázali. Současně dodává, že pár zemí procestovala, v části nějaký čas pobývala a na vlastní smysly leccos zažila. Už jen proto její slova a věty vyznívají dostatečně věrohodně, a tak mohou být cenným poznáním i pro nás, kdo jsme „tam“ nikdy nebyli.
Mezi užitečné poznatky patří, že ač je určitá země z jistého pohledu opožděná a zaostalá, neznamená, že takoví jsou všichni. Všude žijí dost inteligentní lidé, kteří s dosaženou úrovní a s daným nelichotivým stavem nesouhlasí. Mezi elementy, které jim vadí, je třeba nízká úcta k životu. Jejich slova potvrzují občasné výjevy ze zpráv, když se někde odpálil sebevražedný atentátník a bylo zabito několik desítek obyvatel. Jestliže bychom zpoždění prohloubili o více století, připomeneme si „dovoz“ černochů z Afriky do Ameriky. Mimochodem jich bylo 12 milionů. Dnes by si USA nic takového nedovolily. Mají svoji úroveň a problém se jeví spíše jako opačný, kdy jsou nuceny se bránit, aby se na jejich území nedostal každý, především ne terorista. Zkušenost výše uvedené osoby je, že s jedinci, kteří se „tam“ ocitli již dál, lze mluvit i o skrytých jevech a procesech, jimiž se země nechlubí. Sami uznávají, že nejde o nic hezkého a vůbec ne příkladného. Sami nemohou nic dělat. Asi spíš jen si myslet své a doufat, že v další generaci bude o něco lépe. Je třeba projevovat loajalitu, aby člověk nepřišel o postavení, peníze, firmu, majetek… Je jasné, že než se něco řekne, trvá delší dobu, než se osoby oťukají a vznikne odpovídající stupeň důvěry a zpravidla na něj navazující kvalita mezilidských vztahů.
Ani u nás ještě nemáme vše hotovo a projasněno. Svého času jsem se zmínil o Velikonocích a o jejich obsahu a tradicích. Mimochodem - jaký je skutečný pohled na „tradici“ v rodině, kde násilí bohužel patří mezi běžně užívané „výchovné“ a jiné prostředky a kde rána přijde na řadě ve chvíli, kdy dojdou argumenty anebo kdy se jiný jedinec rozhodne pro odlišný postup? Někdy i dříve. Prý trochu jako „prevence“ před „potížemi“. Vidíme, že opoždění není jen věcí určitých částí světa, států a velkých skupin. Opožděn může být a reálně je leckdo také u nás. Kromě obecné informovanosti se jako užitečné a přínosné jeví dost popracovat na oblasti sociální a emocionální inteligence. Čím více jí budeme mít, tím menší opoždění ostatním ukážeme.
