Článek
Možná se lze na počátku shodnout, že bylo zapotřebí a až nutné pomoc poskytnout. Než by se někdo prezentoval odmítavými postoji, měl by se ve své hlavě a řeči na chvíli zastavit a zamyslet se, jak by situaci viděl, kdyby se cílem agresora nestala jeho země. Má se na mysli ČR jako cíl. Jistě by každý byl vděčný, kdyby měl před útoky jednotlivých druhů kam zamířit a kde se dočasně uchýlit. A jak velmi by uvítal, pokud by mu jiný člověk pomohl. Klidně by se někde tísnil v zahradním domku a v nouzi pil vodu z potoka, jen aby přežil. Přesto se může najít pár odmítajících, kteří se budou tvářit a cítit bohorovně. Jim se totiž nemůže nic stát!
Napjatě jsem sledoval reportáž o cestě několika českých občanů směrem na východ. Byla vysílána v neděli 17. 12. t.r. v podvečer na stanici ČRo plus. Mohli sedět „doma“ v bezpečných kancelářích, kde je teplo a kam mají kousek za zdroji jako WC, podniková kuchyňka a v ní příslušné věcné prvky, které zpestřují a vylepšují život v zaměstnání. Jinak by se dalo napsat, že zvyšují kvalitu naší každodenní pouti. A tvářit se lhostejně.
Jim však situace tisíce kilometrů od nich nedala spát. Od prvních dnů uvažovali, jak by se do systému pomoci mohli zapojit. Sešla se jich skupina, vymysleli si název a začali oslovovat lidi kolem sebe a sbírat finanční a věcnou pomoc. Známe ovšem tezi - objeví se člověk a nastávají jako obvykle komplikace. Proto se snažili svou práci dělat co nejlépe. Moderně se říká - efektivně a transparentně. Každý zájemce se může seznámit, co se jim doposud podařilo a jak daleko se dostali. Podle mého názoru zvolili téměř nejlepší možnost ze všech, jaké se nabízely a dosud ukazují. Po vybrání, nakoupení a shromáždění materiálu se s ním vypraví přímo na místo určení, spotřeby a využití.
Nejeli tam jako úplní nováčci. Pro část osazenstva šlo o již několikátou cestu. Zaujalo mě praktické uplatnění vědomostí, znalostí, dovedností, zkušeností a schopností, kde vycházejí z vlastních poznatků a zejména z doporučení místních občanů, vojáků a úřadů. Stačí se zaposlouchat, jak se mění chování při překročení jistých čar. Hned se ví, kde je třeba si obléknout neprůstřelnou vestu, kde se obrátit na místní speciální doprovod, jak přestat hovořit do mobilních telefonů, jak se neshlukovat ve skupinách, kdy mohou lehce detekováni dronem nepřítele atd. Žádné náhody, ledabylosti a podceňování. Jde o hodně, mj. o život!
Zákonitě při své cestě a hlavně při předávce materiálu narážejí na vysoce kladné projevy v oblasti mezilidských vztahů. Kam přijeli, tam byli srdečně vítáni. Dozvídali se, že až ve velmi těžkých podmínkách se pozná, kdo opravdu stojí na straně bojujících Ukrajinců. Každý dovezený předmět je ceněn, ať již jde o náboje, zdravotnické pomůcky, potraviny, nepromokavé boty aj.
Za ocenění stojí skromnost osob, které do rizikových míst vyrazily. Říkají, že podobně by postupovali všichni. Tady bych s nimi nesouhlasil. Velká skupina našich občanů by se aktivitám uvedeného typu vyhnula. Možná ještě někde někomu předat určitý finanční příspěvek. Ale že by jeli někam, kde hrozí vysoké riziko zranění a dokonce zabití? Ne, tak velkou „lásku“ k cizí zemi projevovat nebudou. Patrně ani ke své vlastní. Dar pro ně znamená mít věc „vyřízenou“. Pak se zase stáhnou do své komfortní zóny a jedním okem a uchem sledují zprávy „z dáli“. Ale celkově se jich proces netýká.
Tím hůře vyznívá zpráva, že asi třetina darovaných peněz a předmětů se za uplynulé období nedostala tam, kam byly nasměrovány. Nechci psát přímo o zneužití. Jistě nejde o dezinformaci, když nedávno proběhla oficiálními médii. Její dopad není automaticky negativní, jak by někdo mohl předpokládat. Za prvé se část jedinců od další pomoci odkloní. Ze svého pohledu mají zajisté pravdu. Proč by měli věnovat několik tisícovek, aby se někde za hranicemi nebo ještě před nimi ztratily? Kdopak je uchvátil? Kde skončily? Jaký je zde smysl? Raději něco koupí svým dětem. Nebo je propije a projí sám?
Na druhé straně jsme svědky výše popisovaných událostí. Jejich podstatou je, že člověk sám něco věnuje, odstrčí si od úst, nakoupí a vyrazí přímo na místo. Má jistotu / nebude-li zraněn či zabit /, že věc se předá skutečně existujícím osobám a skupinám, pro něž je určena. Já osobně mám stejnou zkušenost z povodní, kdy jsme věci neodvezli do nějakého / neznámého?, vzdáleného?, anonymního? / skladiště, ale vybrali jsme si přímo hodně zasaženou obec, kam jsme dorazili autem. Člověk je rád, setká-li se s vděčnými pohledy a slovy díků aktuálních protějšků. Navíc se naváže pouto..
Během reportované mise mj. zaznělo, co obráncům velké země v boji proti zemi ještě větší chybí. Hned mě napadlo, že kdyby pomoc dorazila v plném rozsahu a nebyla „rozdrobena“, dosáhlo by se lepších výsledků. Nebo se pletu?
