Článek
Skoro každé město má svoje dětské hřiště. Je pochopitelné, že ve větším městě se jich bude nacházet více. Část si bude a také je dost podobná, jiná se liší svou rozlehlostí a vybavením. Obrazy na nich jsou obvykle stejné. Někteří dospělí sledují svoje děti ostřížím zrakem a jsou připraveni kdykoli přiskočit a zasáhnout, s vysokou pravděpodobností nejčastěji v jeho prospěch. Jiní si naopak více hledí svých aktivit a věnují se - dříve besedám, novinám, časopisům a dnes - chytrým mobilním telefonům. Bez překvapení.
Proto zaujme, když se běžný obrázek aspoň trochu vychýlí. Třeba pokud si rodiče s dětmi hezky hrají několik desítek minut, povídají si s nimi mírným a klidným tónem a současně vysvětlují, jak určité procesy fungují, třeba při stavbě silnice, používání bábovek, zapůjčování hraček, když se dítě zraní atd. Pozornost samozřejmě upoutá rovněž dětská pranice a způsoby a rozsah následných rodičovských zásahů. Při svém nedávném průchodu jsem měl možnost zaznamenat zajímavou událost, která mě přivedla k dnešnímu zamyšlení. Malý kousek od zmíněného dětského hřiště se nachází klasická ne příliš vzhledná část sídliště. Shluk velkých kamenů, vzrostlá tráva, kusy dřeva a žel i nějaké odpadky. I když mají děti u houpaček, prolézaček a skluzavek solidní vyžití, část jich láká ono boční místo. Je přirozené, že děti jsou zvědavé, a proto leckdy zamíří do míst, kde by je rodiče neradi viděli. Mají o ně strach. Na některé dávají pozor více, na jiné méně, hodně jich bývá dopředu varováno.
Proč jsou přitahovány tzv. cizí nabídkou? Zamyslíme-li se nad obsahem a fungováním dětské mysli, patrně nebudeme překvapeni. Na hřišti, které je navíc oploceno, už vše znají. Trochu tajuplné a neprozkoumané místo ze zcela pochopitelných důvodů oslovuje a vábí. Proto se jedné mladé mamince před pár dny stalo, že jí tam její dvě děti zaběhly. Ihned se za nimi vydala, neboť tušila nebezpečí, které by se tam mohlo vyskytnout. Děti zmizely v trávě, která je o něco převyšovala. Maminka se je snažila dostihnout, než začnou zlézat kameny. Moc se jí nedařilo, a tak se pouštěla do slovních varování. První varianta ve stylu - „pozor, kameny jsou velké a nebezpečné, spadnete“ moc nezabrala. Následoval další výstřel - „bude tam někde díra a spadnete do ní!“. Ani nyní nenásledoval žádoucí „kázeňský“ úspěch. Proto matka začala slibovat, co všechno děti dostanou, když rizikové místo opustí. Mohou jezdit na kole po celém sídlišti. Půjčí si hračky, které se jim budou líbit. Nezapomněla nabídnout ani zmrzlinu.
Nic platno, děti neposlechly, nevrátily se a nadále setrvávaly u skalek, kde nebyl přesný přehled, jak si počínají. Matka - možná vyplašena představou zranění o vyhozenou rozbitou lahev nebo přítomností hadů - přitvrdila a zvýšeným hlasem prohlásila - „jestli nepůjdete, přijde si pro vás zlý pán, rychle pojďte ke mně!“. Uvedená pohrůžka nakonec zabrala. Mně zůstalo jen několik otázek. Co se děje doma? Proč se děti mají obávat zrovna nějakého pána? Nemohla by si je vzít i zlá žena? Máme přece rovnoprávnost. Dokážu pochopit, že mladá žena se zrovna neocitla v komfortní situaci, a tak na zmíněný princip nemyslela a třeba se na něj přímo vykašlala. Jde o součást širší debaty - jak naložit se zásadami a se zákony v případě hrozby a nebezpečí. Jsou omluvou, aby se nedodržovaly? Nebo je situace opačná a je nutno se jich držet právě proto, že se konstelace vymyká běžné podobě?
A ještě mě napadá jedna zajímavá souvislost. Třeba maminka vůbec neztratila přehled, klid a rozvahu a zlého muže zmínila zcela úmyslně. Pokud moje a zřejmě i vaše paměť sahá, v pohádkách tradičně vystupovaly ženy v záporné roli, mám na mysli ježibaby. Nikdy jsem však neslyšel o ježidědkovi, dokud jsem sám ono slovo nepoužil během výchovy vlastních dětí. Tím jsem vlastně přispíval k prosazení rovnoprávnosti ještě v době, kdy se o ní v našich krajích vůbec nemluvilo. A patrně ani neuvažovalo. A další rovina - jak by si ve stejné situaci počínal muž? Mluvil by vůbec? Sháněl by děti? Došlo by k tělesnému zásahu? Argumentoval by snad se zlou paní? Vůbec nevím, jen bych spekuloval.
Akce kousek od dětského hřiště navenek skončila úspěchem. Matka děti odehnala zpět, kde dleli všichni ostatní. Měl jsem plné ruce zavazadel a málo času a navíc panovalo nepříjemně velké teplo, takže se nepříznivý souběh podepsal na skutečnosti, že jsem se její verzi nedozvěděl. Stejně mi vrtá hlavou, jak si bude počínat v dalších měsících a letech. Co když její děti bude učit pan učitel? Přijdou-li do kroužku zájmové činnosti a/nebo do sportovního oddílu, i tam může na čele působit muž. Jak asi budou znít rady maminky? Co si vlastně děti do života odnesou? I vy můžete uvažovat nad jejím poselstvím.
