Článek
Možná bych na počátku mohla a měla sdělit, že na nápad na setkání s psychologem mi dal inspiraci jeden ženský časopis. Ano, už slyším, jak je a jejich vzhled a obsah bude někdo kritizovat. Klidně může. Z jistého úhlu pohledu je vidím jako užitečné. Něco, co třeba člověku pomůže. I kdyby jen trochu. Jen se nesmí propadnout všemu, co v nich člověk najde. Zde souhlasím s jednou svou známou, která mi již několikrát dobře poradila. Tady jde vlastně o pátou zmínku. Že bych jí zavolala i nyní? Ale víte co. Vztah máme sice dobrý, ale všechno asi vědět nemusí. Mockrát jsem již uvažovala, jestli si blízcí lidé mají říkat všechno. Leckdy mám potřebu se svěřit, ale chvíli před uskutečněním si to rozmyslím a nic neřeknu. Myslíte, že jsem zbabělá? Že neplním sliby vůči sobě? Koho napadne něco, co by mi mohlo pomoci? Jasně, vždyť by to mohl učinit právě ten psycholog, ne? Naložit mu něco na hrb a ať se stará!
Za šesté by někoho na vedení mohlo napadnout, aby nám ho sem na pracoviště objednal. Jenže jde o komplikaci ve smyslu, jak by se akce provedla. Zase jsme u peněz. Máme nějaký fond, položku? Navíc sem průběžně chodí klienti. Co by řekli na větu - „paní X. zrovna nemůže, sedí u psychologa“? Valil by oči? Lekl se? Záviděl? Nevím. Možná by se divil.
Za sedmé - máme vůbec nějakou místnost, kde by se dalo setkání s psychologem provést? Máme, ale je zvykem, že tam kdekdo vleze, aniž by se dopředu ptal nebo přesvědčil, co se tam odehrává. Už se vidím, jak mi cosi jako zpověď jde, když tam za deset minut někdo čtyřikrát přijde. Na konzultaci je zajisté potřeba mít klid. Ještě jiná myšlenka je - nebo by šlo setkání s psychologem provést jinde? Pak by někdo z vedení mohl namítnout, že nejde o pracovní aktivitu a že se nic nezaplatí. Nebo by nás poslal někam? Ať si nevymýšlíme a raději plníme úkoly, které byly stanoveny? Těžko odhadnout. Zase se tu naráží na dřív zmíněnou nejistotu.
Za osmé mně ještě dochází, že by se o akci mohli dozvědět mí blízcí. Měli by? Co bych jim vlastně dala najevo? Svou slabost? Naopak sílu? A podobně uvažuji o sousedech. Co kdyby se profláklo, že na našem ÚP byl psycholog? Že jsme bezradné, slabé a nic nevydržíme? Že si jen tak sedíme ve vyhřátých kancelářích a ještě to neuneseme? Nemluvě, kdyby to někdo rozmázl v novinách! Podařilo by se vše udržet v tajnosti? Snad ano. Vždyť přece musí dodržovat něco jako tajemství, ne? Stejně jako doktor. Ten taky nemá někde co vykládat, kdo za ním přišel, co má, co mu hrozí atd.
Za deváté uvedu, že bych asi šla, kdybych nebyla první. Možná bude lepší chvíli vydržet a ještě pár dní počkat. Někdy spíš přetrpět. Třeba se nějaká kolegyně odhodlá a rozmyslí a na setkání s psychologem půjde. A pomůže jí! Pak půjdu také. Nebo se snad strhne lavina a kdo se / včas / neprosadí, bude mít smůlu. Proč já musím tohle všechno řešit? Proč nemůžeme tady u nás tak nějak normálně pracovat? Co se to děje? Asi nic, po čem by člověk toužil. V klidu sem přijít, vědět co dělat, splnit si, co je potřeba a pak jít v klidu domů?
Jako poslední mě za desáté trochu straší obava, jestli by mě a moje pohledy, pocity a starosti pochopil. Je sice školený, ale neví nic o ÚP. Vyznal by se? Jen by zíral? Tápal? Kdyby mi někdo poradil, byla bych ráda. Nebo mi nějak sdělil a předal svou zkušenost, jak on pochodil. Nyní jsem se trochu zarazila - co bude platit pro někoho, bude nachlup platit i pro mě? Ptát se někoho směrem nahoru se mi jeví jako nesprávné. Nevím, jestli za to můžu já.
PS: musím si dát přestávku v úvahách, je nutno přehodit dění v hlavě a jít pracovat, tradiční uzávěrka se blíží, navíc se šíří zvěsti, že prý se budou výrazně snižovat počty. Jen to ne!
Předchozí díl:
Článek je veřejně dostupný na adrese (která slouží i pro sdílení) https://medium.seznam.cz/clanek/patocka-otakar-sedma-sonda-do-duse-urednice-uradu-prace-pomuze-mi-setkani-s-psychologem-92155
