Článek
Občas se člověk dostane do situace, kdy je nucen čas trávit poněkud neproduktivně. Můžeme sem zařadit pobyty na autobusových zastávkách, železničních nádražích a také v obchodech. Existuje návod na zdárné přežití? Tvrdím - že ano.
Jednou z kladných možností je navázat hovor ve frontě. Třeba si nedáte námahu. Druhý se stydí. Vždy tu pociťoval spíše větší než menší potíže. A do časů své dospělosti se zmíněné slabosti nezbavil. Třetí by prohlásil, že na tak krátkou dobu nemá cenu se o něco pokoušet. Proč plýtvat silami? A čtvrtý si raději popřemýšlí, co bude dál dělat atd. Já doporučuji uplatnit cit pro situaci. Několikrát se mi stalo, že jsem zapředl hovor s pánem, který se mi začal hned svěřovat, zatímco o kus dál stojící paní ho častovala mírně nepříjemnými pohledy. Patrně žil ve stavu poroby a uvítal možnost, že ho někdy bez kritiky a hodnocení vyslechne. Je však otázkou, co si doma posléze „vyslechne“ on! Možná by moji přítomnost uvítal…
Jde také o vhodné místo k procvičování sociálních a komunikačních dovedností a obecné schopnosti komunikování. Třeba umět velmi pohotově a vhodně navázat na něco, co jiný vyslovil a ještě mu vyjádřit pochopení, porozumění a vstřícnost. Jak ostatní krásně pookřívají. Chybou není mít v zásobě několik témat a odhadnout, co by koho mohlo zajímat. Někdo si rád něco vyslechne. Druhý jen dělá, že ho vyslovené zajímá. Třetí dá najevo lhostejnost a - že mu cokoli může být ukradené. Už aby byl pryč. Nezřídka se stane, že dialog pokračuje za pokladnou. Je-li ovšem dostatek času. Ten se obecně jeví být hlavním nepřítelem setkávání a debatování lidí.
Abych se konečně přiblížil k nadpisu - odbočka s ním ale jasně souvisí!, neboť právě v dále popsané situaci se velmi hodí -, nelze tady nevzpomenout paní s podivně fungující kartou. Stojíme ve frontě a osoba má v nákupním košíku dost zboží. Slečna pokladní se činí a proces docela funguje. S pánem za mnou hodnotíme, že asi budou chystat větší oslavu. Víno a ne jedno, sekt, kuřata, kus na svíčkovou, čokolády, pomeranče, banány, uzeniny, plechovka s jahodami a s ananasem atd. Sláva, vše pošlo bez potíží. Ještě najít kartu. Podařilo se. Šikovná paní. Jenže nějak nefunguje. Dialog se dostává do známých kolejí - „dala jste správný PIN?“ a „dala, určitě“ a „tak to zkuste jednou“ a zase nic. Tak ještě druhé kolo. A třetí a znovu bez žádoucího efektu. Tlak roste…
Padají větičky jako „to jsem blázen“ a „to snad není možné“. Kdyby v řadě nerostlo napětí, jistě by čekající ochotně souhlasili. Pak vyraší nápad „mám ještě další kartu“. Zavládne obecná úleva - snad bude fungovat. Radostné očekávání bylo zbytečné. Dva pokusy a bez zdaru. Prodavačka se snaží „tak nechcete zaplatit hotově?“. Jo, prý by mohla. Ale ouha, peněz není dost. Pouhých 600 Kč, ale částka za nákup je lehce nad hranicí 1300 Kč. Pokladní situaci posouvá „tak jak to nyní uděláme?“, paní odpovídá, že neví. Je návrh na odmarkování nejdražších položek. A tak se následně děje. S každou další lahví vína částka propadává níž, až se zastaví na 585 Kč. Snad už je konečně důvod k vydechnutí. Kritických hlasů zezadu již bylo slyšet dost. Naše paní platí hotově a jeden zbytek ukládá do košíku. Druhý míří někam vedle, kde nebudou překážet. Není čas s nimi někam odcházet. Pak se na nás na všechny naše „hrdinka“ podívá a po tradičním ženském způsobu se na nás na všechny usměje a dělá, že se nic nestalo. A vzápětí mizí. Jak snadné, že?
