Článek
Během víkendových rozhlasových zpráv opakovaně zaznělo, jak mnoho starších osob užívá více druhů léků a následně se objevují rozličné zdravotní potíže. Nejvíce leckoho asi zaujala informace, jak jeden lékař, k němuž se senior/ka vypraví, neví, jaké jiné léky bral/a či bere. Osobně se mi nechtělo věřit, že poslouchám dobře. Logicky uvažujme - lékaři pak mají více práce a systém se prodražuje. Na úkor nás všech.
Myslel jsem si, že elektronická úroveň českého zdravotnictví bude o hodně dále. Zejména když se o oblasti hovoří asi tak dvacet let. Zřejmě nemám dost poznatků a zkušeností, neboť se snažím, abych uvedený úsek ve svém životě nepotřeboval. Tak jsem obohacen a ochuzen zároveň.
Když se podíváme, kolik ministrů se na čele rezortu vystřídalo, kolik námětů, plánů, vizí, slibů, kroků a dalších prvků jsme měli možnost vyslechnout, je opravdu divné, že pokrok je tak zanedbatelný. Nebo jde právě o dopad relativně častého střídání osob na nejvyšších pozicích? Leccos se navrhne, ale pro nedostatek času se nedokončí? Patrně dost naivně jsem se domníval, že platí stará zásada - „více hlav více ví“. Je podivné, že stav někomu unikl. Nebo o něm leckdo z nich ví, ale nedbá?
Když si pomyslím, že by tak fungovalo celé národní hospodářství, kde bychom se asi nacházeli? Třeba ve školním prostředí. V případě nařízení distanční výuky by se školství zhroutilo. Přesto byli příslušníci pedagogického sboru po vypuknutí pandemie donuceni se za chodu a během takřka několika hodin naučit nový systém ovládat a aktivně ho využívat. Učitelům, kteří jsou z řady míst zahrnováni kritikou, třeba že učí jako před více než sto lety, stačil poměrně krátký čas. Zatímco lékařům trvá přechod roky a stále nevidíme kýžený výsledek. Kromě učitelů bych vzpomenul jisté systémy a subjekty v rámci státní správy. Jistě si pamatujeme na „kolísavý“ výkon v případě dopravního registru aj., které neunesly nápor zájemců a zájemkyň. Snad se s ním dopředu nepočítalo? Trochu mi proces připadá, jako kdyby se někteří ze stavitelů silnic a dálnic divili, že po jejich „výrobcích“ budou jezdit auta.
Pokud jsem se zmínil o nečekané pružnosti ve školství, ani se raději nezmiňuji o soukromém sektoru, kde bývá až na výjimky reakce okamžitá. Zde vidíme vysoký stupeň přizpůsobivosti. Možná je překážkou pro razantní zvýšení elektronické úrovně zdravotnictví fakt, že se příslušní funkcionáři bojí udělat chybu. Co kdyby se něco nepovedlo? Neradi by nesli svoji kůži na trh a pálili si prsty? Jak vypadá jejich osobní odpovědnost? Jakou má souvislost s finančním příjmem? Mají jedinci dostatečnou skladbu a strukturu osobních vlastností? Leckde je zvykem se ptát po co nejvyšších financích a usilovat o ně, avšak požadovaný či aspoň očekávaný výkon se jaksi nedostavuje. Do veřejného prostoru se dostane jen část zpráv o negativních jevech a dopadech, ale ani nevíme, jak skončily. Zahráním do autu jako u politiků, kteří po způsobení malé i velké škody jen odejdou a nic neplatí? Jednáním u soudu? Předvoláním před etickou komisi? Pouhým přemístěním jinam s možností tlusté čáry a nového startu? Občan ovšem dovnitř nevidí. Slyší o velkém vytížení, trampotách kolem úhradové vyhlášky, o přesčasech a o stávkové pohotovosti. A pak cosi o vztazích lékařů a sester. Kráčí o skutečné překážky pro elektronizaci?
Vysvětlením, nikoli omluvou, mohou být tradiční psychologické bariéry při zavádění novinek. Také ve škole se s nimi musel vybojovat nemalý zápas. Jen nesměl trvat moc dlouho. Vysílat bylo nutné co nejdříve. Kdo se učitelů na něco ptal? Odsud by se dalo posunout k následujícím otázkám. Je snad celkový systém zdravotnictví chybně nastaven? Nebo jsou pouze chyby v dílčích úsecích? Sedí na odpovědných místech správné a připravené osoby? Proč se nikdo nepřiznal, že chybil, nestihl, selhal? Byla snad směrem k někomu vyvozena už vzpomenutá odpovědnost? Co si obyčejný občan o všem může myslet? Není výrok o významu zdraví obyvatelstva prázdnou frází? Leccos by nasvědčovalo, že by se dalo souhlasit. S čím můžeme počítat do budoucího času? Kdyby škola třeba týden nevysílala, až tak moc se nestane. Ale co zdraví občana? Je vůbec v popředí zájmu? Nebo se někomu hodí, aby se o něj pečovalo málo, docházelo k vyššímu počtu návštěv ordinace a spotřebovalo se více léků?
Problémy nejsou u konce. O své zdraví by se měl starat především sám občan. Proč on doktorovi neoznámí, že bere více léků? Že by byl tak zapomětlivý? Je pro něj návštěva v ordinaci tak velkou zátěží? Proč si dopředu na papírek nenapíše, co mu má sdělit? A že po minulém a aktuálním stavu kolem předepisování, podávání a užívání léků nepátrá sám lékař? Má vysoké vzdělání. Měl by mít zkušenosti. Předvídavost. Nejde náhodou o jeho povinnost řádně pacienta vyšetřit? A posoudit všechny, nebo alespoň hlavní vlivy? Jako kdyby leckomu nebyl znám pojem kontraindikace. Kdyby tak postupoval konstruktér mostů, kdo by na onen most chtěl dobrovolně vjet autem?
Velmi nízká elektronická úroveň má též ekologický dopad. Měl by se na něj brát ohled, byť v mém zamyšlení nejde o prioritu. Více elektronických cest a procedur znamená méně papírů. Snad. Nebo se zde nemůžeme domnívat a natož spoléhat? Má se na mysli zvyk dvojité evidence.
Možná se ve všem pletu. Třeba je elektronická úroveň o dost výše a zpráva se do éteru dostala nedopatřením. Kéž by! Možná budu muset onemocnět, abych se více dozvěděl o panující skutečnosti. Nebo udělat anketu v ulici se staršími spoluobčany. Seženu však reprezentativní vzorek? Ale co bych se vlastně staral, mohu se zeptat zcela nahodile a kupříkladu položit i tzv. špatnou otázku. Podržel bych „úroveň našeho zdravotnictví“. Nebo ne?
