Článek
Mnozí nad nimi kroutili hlavami. Nechtěli opustit dům, odmítali pomoc hasičů, vrhali se do dravé vody zachránit psa, překáželi, někdo si zaplaval… Kam dali hlavu? Jenže leccos může být jinak. Asi budeme rozumět, že na místě, kam se rychle blíží nebo kde už řádí povodně, se lidé budou nacházet v jiném stavu mysli a cítění než jedinci v místech, kde nic nehrozí. Nebo skoro nic. Pár poznámkami bych se zastavil u evakuací a zachraňování.
Je velmi přínosné si ujasnit rozdíly mezi slovy „doporučení“, „výzva“ a „příkaz“. Obecně odpovídají aktuálnímu stavu. Je-li vysloveno doporučení, ocitáme se na půdě dobrovolnosti. Konečně, během zpravodajství v médiích se o možnosti dobrovolné evakuace mluvilo. Kolik ale zůstalo prázdných autobusů. Nejen v Troubkách. Na rozdíl od minulosti panuje mnohem lepší informovanost, přesto nikdo nemůže dát záruku, jak přesně bude zavodňování probíhat a kolik škod hrozí.
O jakého člověka jde, když se odmítne evakuovat? Máme ho považovat za odpovědného, poněvadž chrání svůj majetek? Snaží se být poctivým a rozumným hospodářem? Je odvážný, že se rozhodne čelit rozvodněnému živlu? Má vysoké sebevědomí a věří, že vše zvládne? Nebo ho lze vnímat jako rizikově se chovajícího jedince, který svým chováním ohrožuje sebe a ostatní? Jako dříve i letos řada konkrétních příkladů potvrdila, že lidé stav a jeho vývoj podcenili, zůstali ve svých domech, a nakonec bylo organizováno zachraňování za strany příslušných složek, žel se zvýšenými riziky. Namátkou vzpomeňme osoby na střechách domů a aut, dokonce ve větvích stromů, u nichž hrozilo vyvrácení a zřícení ještě více než u samotných stavení. Leckdo má opravdu potíže je pochopit…
Představme si zcela určitou situaci. Ulice či návsi se ocitly pod vodou. Velitel zásahu přijíždí na člunu k zatopenému domu, kde vidí vystrašené obyvatele. Mají si nastoupit a nechat se přepravit do evakuačního centra. Muž odmítá se slovy - „žiju zde 30 roků, nikam nejdu“ a jiný o kus dále se přidá - „tohle znám, to už tady bylo, my to zvládneme“. Je-li voda dost vysoko a proud silný, o dobrovolnosti se již neuvažuje a nemluví. Prioritou je zachraňování lidských životů. Pokud člověk odmítá, je povinností velitele zásahu ho ztotožnit a upozornit, že se jedná o příkaz. Tak správně postupuje podle krizového zákona. Hovoří dost jasně.
Stejně tak platí pro postup představitele místní samosprávy. Starosta je oprávněn v návaznosti na situaci vydávat příslušné pokyny, usměrnění a příkazy. Lze pochopit, v jak obtížných a svírajících kleštích se ocitá. Má před sebou spoluobčany. S nimi je nucen vyjít co nejlépe v tzv. normální době. Chce mít dobrou pověst. Být zvolen. Vyjít se všemi. A zároveň všechny a všechno ochránit. Obstát. Dostane-li se člověk a skupina do úzkých, kam záplavy zajisté spadají, nastupuje poněkud jiné působení psychologických mechanismů a zákonů. Záchranář má o fous lepší konstelaci. Jednak je vycvičen. Jednak se málokdy se zachraňovaným jedincem osobně zná. Jeho „nevýhodou“ je, že přibližně ví, co bude následovat. Třeba za jak horších podmínek se bude vracet na ohrožené místo. A jak bude nutné kvůli neochotě a špatnému rozhodnutí „neposlušných“ věnovat a leckdy spíše obětovat více sil, energie a vlastního zdraví.
A nezapomeňme ani na hrdiny na surfech a dalších malých plavidlech. Kdo by pátral po právních ustanoveních, zjistí, že na ně se vztahuje zákon o vnitrostátní plavbě. Možná jsem nenapsal přesný název, ale jako laikům nám pro představu postačí. Ukládá úkoly, povinnosti a sankce. Naopak na tzv. odvážné plavce, jak se stalo nejméně v jednom případu v Praze na Smíchově, platí zákon o IZS a plavec byl také měl být vyzván k ukončení nebezpečné aktivity a ztotožněn, aby s ním mohlo být zahájeno správní řízení a udělena pokuta. Pro zajímavost - činí přibližně dvacet tisíc korun českých.
Právní výklad aktuálně platných zákonů umožňuje při odmítnutí splnění příkazů během panujících mimořádných podmínek stanovit náhradu za/na záchrannou akci, která prve prokazatelně mohla proběhnout rychleji a především bezpečněji. Je dobré vědět, že se jedná o částku až sto tisíc korun českých. Jsem přesvědčen, že nejde o až tak malý a zanedbatelný zásah do života obyčejného člověka. Na úplný závěr doplním prohlášení ministryně obrany: „Lidé v uniformě jsou připraveni nasadit život, ale ne za lidskou blbost.“ Myslím, že tentokrát s ní lze bez výhrad souhlasit.
PS: Příště bychom se mohli zastavit u povodňové turistiky.
