Článek
Možná by si někdo vzpomněl, jak jsem se nedávno zamyslel nad přístupy a postoji nás Čechů a Moravanů k Vietnamcům / viz Článek je veřejně dostupný na adrese (která slouží i pro sdílení) https://medium.seznam.cz/clanek/patocka-otakar-jakou-uctu-mame-k-vietnamcum-mame-ji-vubec-148692 /. Ne vše v nich obsažené je hezké, slušné a reprezentativní. Část jsme převzali od svých rodičů. Mnozí z nich ještě pocházeli z tzv. staré školy, která je učila se na každého, kdo vypadal jinak, dívat „divně“. Raději být ve střehu atd. Kdo ví, co by se mohlo stát! Patrně nejde o optimální cestu, byť leckdy se vyplatí. Zde nebude sporu.
Měli bychom si uvědomit, že všichni Asiaté nepěstují marihuanu a nemnoží a nejedí psy. Sám znám několik konkrétních příkladů českých spoluobčanů, kteří nechovali příznivé postoje. Postupně se s několika cizinci seznámili a ledacos poznali z jejich života, až po měsících a spíše po letech zjistili, že mají podobné úkoly a starosti, zejména o práci, rodinu, výdělek, klid atd. V části případů si dokonce vypomáhali ve svých rodinách, třeba jak česká matka hlídala malé vietnamské děti pracovně příliš angažovaných rodičů. Oni rozhodně výchovu nepodceňovali, ale nejdříve chtěli něco vybudovat, aniž by obtěžovali náš stát, osamostatnit se a pak… Když česká žena viděla, jak jejich systém funguje, její ochota pomáhat se ještě zvýšila. O dost přesáhla běžnou úroveň. Po prvotní „opatrnosti“ se pochybnosti rozpustily a jejich velmi dobré vztahy přetrvávají i dnes, kdy není zapotřebí děti jakkoli hlídat. Jsou totiž už dospělými lidmi. A vystudovaly a dnes pracují. Poctivě a nikoli málo.
Jako ilustrativní prvek jejich pracovitosti a promyšlenosti jejich systému předložím, jak jsou zásobovány jejich prodejny. V čase, kdy z Vietnamu vylétá letadlo se zbožím, které je dílem určeno nám a dílem jim, už existuje ústní směrnice a plán, v kolik hodin kdo a kam přijede. borci s vyšší pravomocí a většími auty se dostanou k letadlu. Poté zamíří na distribuční místa, kde již čekají další jedinci. Dopředu se ví, jaké zboží „komu jde“, tj. jaká se vytváří poptávka, co kde chybí a přebývá a vše se zařadí do „systému“. Jde o re/distribuci. Pak se nedivme, že Vietnamci mají skoro vše. Při dotazu na „jejich zboží“ jsem se dozvěděl, že většinou jde o potraviny, které by Evropanům nechutnaly. Zde jsem se raději více nevyptával.
Ještě bych se krátce vrátil k pánovi, který mě vlastně k vietnamské problematice inspiroval. Leckdo si vzpomene na jeho lekci o tykání. Jistě bychom nebyli spokojeni, kdyby se tak někdo v cizině choval k nám. Hned by nás napadla slova o slušnosti, úrovni a důstojnosti. Zákonitě. Snažme se více přemýšlet a cítit.
Na závěr našeho setkání mi prozradil jednu zajímavou informaci. Kdo se mezi nimi ukáže jako nemakačenko, takřka okamžitě si získává špatnou pověst. Šíří se po skoro celé jejich komunitě. Následkem poklesku se o něj ostatní přestanou zajímat a nemají tendenci mu pomoci. Jinak ano, hodně a bez řečí, ale musí se snažit. Nikdo nepodporuje darmožrouty. Někdy se případ neúspěšného jedince dostane tak „vysoko“, že mu nezbývá, než aby nasedl na letadlo a zamířil zpět do rodné země. Přece jí tu nebude dělat ostudu. Jeho problém tam pokračuje, neboť zpráva o jeho nesprávném chování, postojích a přístupech tam dorazí ještě před přistáním dopravního prostředku. Už se patrně nikdy nedostane na výsluní!
Závěr. Co myslíte, pomohlo by u nás zavedení tzv. vietnamského algoritmu? Dovedu si představit souhlasné i opačné reakce. Vše je možné. Někdo by se veřejné pověsti zalekl a raději sekal dobrotu. Jinému by mohla být lhostejná. Uvidíme.
