Článek
Poměrně často můžeme slyšet kritiku na práci učitelů. V jednom případě se týká jejich výchovného působení. Ve druhém jde spíše o stěžování, že nedokážou děti skoro nic naučit. Ve třetím se rodičům zdá, jako kdyby se jejich potomci ze školy vraceli méně ukáznění a doslova zvlčelí. Každý z nás by si však měl zkusit, kolik radosti a zejména starosti a vypětí přináší postavit se po mnoho dní po sobě před třídu. Co je dobré vědět dříve, než se jako rodiče nebo jako dospělí v jiných rolích pustíme do vyslovování kritických poznámek?
Uvědomme si následující skutečnosti. Ve třídě je 15, 20 i 30 dětí. Žádné z nich není stejné s některou jinou ratolestí. Část trpí určitými poruchami chování a učení. Je současně záhodno, aby ke každému jedinci byl uplatňován individuální přístup. Je však na něj a na jeho realizaci prostor a čas? Mnozí učitelé se ocitají pod tlakem z více směrů. Může jít o pokyny ředitele a o instrukce od vedoucího učitele, ať již uvažujeme o usměrňování po osobní, organizační nebo pedagogické linii. Rozhodně bychom neměli zapomenout, že ideální vztahy zpravidla nepanují ani ve skupinách učitelů. Každému z nich jde o pověst, místo, prestiž, věhlas, peníze atd. Na řadě škol se pedagogové dělí podle různých schémat a kritérií - starší a mladší, muži a ženy, místní a přespolní, na zasloužilé učitele a nováčky, leckde máme důležité a méně důležité předměty, ne/schopné, hvězdy a průšviháře, kamarády/ky vedení apod. Je docela smutné, když o pohledu na člověka nerozhodují jeho profesionální schopnosti a osobní vlastnosti ale třeba obsah látky, kterou vyučuje. Nikomu by patrně neuškodilo trochu sebekritického náhledu.
Čas od času přijde na kontrolu jednotlivý funkcionář nebo celý tým ze školní inspekce. Jeho požadavky nebývají v jednotě. Někdy se ohlížejí, co prověřovali jejich předchůdci a usilují o určitou kontinuitu. Jindy je nic z minulosti nezajímá a charakteristickým rysem se naopak stává, že chtějí, aby skoro všechno probíhalo jinak. Řadový učitel leckdy nemá dost sil a vytrvalosti, aby všem požadavkům, instrukcím a tlakům úspěšně a efektivně čelil. Nezřídka se ocitá na pokraji elánu a motivace a někdy i sil a chuti dále pracovat. V daném období bývá podrážděn, iluze a očekávání z doby volby povolání, VŠ studia a počátku pedagogické kariéry se rozplynuly a perspektiva se nezdá nijak vábná. Jestliže se v duchu působení zákona schválnosti objeví negativní souběh a on prožívá jisté potíže s kolegy, nadřízeným a s rodiči, konce nevypadají nijak příznivě. Oběťmi kromě jeho samotného jsou pochopitelně žáci.
Kdo by se chtěl pustit do kritiky působení pedagogických pracovníků, měl by si uvědomit, že tu podobně jako v každé jiné profesi a oboru hraje roli více různých činitelů. Nepochybně je třeba vzít v potaz nadřízené a jejich přístupy a celkový styl řízení procesů a vedení lidí, obsah a tlak osnov, prostředí a jeho velikost, vzhled a stáří, dojíždění, věk, vlastní rodina. Jde sice o tzv. vedlejší faktory, ale někdy mají silnější vliv než sama hlavní náplň práce učitele. Odčerpávají jim hodně tělesné a především duševní energie a oni už na vyučovací hodinu přicházejí značně vyčerpáni. Zde se jejich psychický stav zdánlivě paradoxně zlepší, neboť se zabývají oblastí, které rozumějí a jež je baví. Dokonce je kladně nabíjí. U některých se únava naopak stupňuje. Hodně energie odebírá boj o postavení ve skupině učitelů, vyvracení pochybností od kolegů, pocit že není vítán, kritika za odlišné názory a postoje, styl oblečení, politická stanoviska, vztah k zdraví, sportu, k náboženství a spousta dalších, které by neměly být opomíjeny.
Vcelku pověstné jsou v dané souvislosti nátlaky žen na malou skupinku mužů, kteří obvykle jsou v podstatně nižším počtu. Jak praxe ukazuje, každý muž svou roli v převážně ženské skupině neunese. Pravděpodobně by se dokázal prosadit tradičními mužskými mechanismy a zvyklostmi, ale cítí, že tady nejde o vhodný prostředek. V některých případech by si jejich uplatnění ani nemohl dovolit. Část učitelek se chová, jako by si chtěly vynahradit předchozí a leckdy stále trvající ústrky a omezování ze strany mužských partnerů a dosáhnout, co se jim jinde nepodařilo nebo ne zcela podle jejich představ. V neposlední řadě si mnohé velmi rády vychutnají moc. Školní prostředí se jim stává takřka ideálním kolbištěm, neboť ji upevňují nad žáky a mužský kolega tu vystupuje jako reprezentant celého pohlaví. Je-li mladšího věku a občas se dopustí prohřešku, bývá vítězství takřka drtivé. Jak se on má těšit do školy? A myslíte, že má sílu vést děti, aby se také těšily?
Mezi další obtěžující momenty patří účast na poradách a hodnoceních. Jestliže na nich často a dokonce výhradně zaznívá kritika a připomínky, málokdo z učitelů bude mít radost a chuť do další práce. Významnou překážkou je osoba na čele, pokud jsou u ní patrné despotické přístupy. Pro podřízené je neštěstí, pokud chce mít vše pod kontrolou, neustále někoho a něco prověřuje, projevuje nedůvěru, s žádnými návrhy nesouhlasí, neumožňuje zavádět nic nového atd. Samostatnou kapitolou je organizování akcí a vyslovování výroků, jejichž hlavním cílem je zdůraznit vedoucí pozici. Jak asi uznáme, vytváří se značně demotivující a svazující prostředí a mnozí učitelé vyhodnocují podmínky jako nepříznivé až nesnesitelné. Příště se podíváme na děje spojené s působením rodičů. Rovněž oni mívají na školní procesy velký vliv, ať již se jich zúčastňují nebo nikoli.
