Článek
Asi se dost pravdě bude blížit konstatování, že jednotlivá divadelní představení se od sebe vzájemně liší, byť okolní prvky jako prkna, hlediště, opona a kulisy zůstávají. Každý člověk by si zde měl ujasnit, na co vlastně do divadla vyrazí. Chce se pobavit? Odpočinout si? Přestat myslet na rychlou a vysilující realitu kolem sebe? Pak by patrně měl navštívit komedii. Chce se naopak zamyslet nad určitými jevy života? Snad dokonce touží po poučení? A otázek by mohlo padnout ještě několik.
Já bych si dnes rád povšiml jiného druhu divadla. Nemá aktuálně sice oponu, ale jistě má publikum a jeviště. Půjde o rodiče a děti. A s vysokou pravděpodobností kráčí o důležitější jev, než když lidé míří do příslušné kulturní budovy. Jste dostatečně zvědavi? Snad napjati? Pokud bych posunul pomyslnou oponu, představme si situaci na veřejnosti, kde se sejdou rodiče a děti. Mohlo by se jednat o dětské hřiště, pískoviště, čekárnu před ordinací lékaře, proces během návštěvy, při nakupování apod. Rodiče jsou náhle o dost přísnější, než se děje v jiných situacích, třeba doma. Dítě je více nebo méně zaskočeno změnou požadavků, rovinou přísnosti a jednotlivými slovy a vstupy svých maminek a tatínků a nedokáže si je srovnat ve své malé hlavě.
Docela je na místě je otázka, proč se tak děje. Čemu a komu předváděné kousky slouží? Co je vlastně ve hře? Úvodní poznámka by mohla patřit známé informaci, že s proměnou prostředí a publika se mění celkové chování, prožívání a myšlení lidí. I když se jich nikdo neptá na cokoli, stejně jsou jejich přítomností do jisté míry ovlivněni. Například si upravují svůj zevnějšek, přičemž důvod zní - aby ostatní lidé neřekli. Co je ale komu do stylu oblečení a podoby účesu jiných osob? Vyjádřit se určitě mohou rodiče směrem k dětem. Podobně jednoznačná ovšem není situace od nadřízených směrem k podřízeným. Na části pracovních míst ovšem existuje nařízení, v jakém oblečení mají osoby chodit a plnit úkoly. Instituce a podniky se mezi sebou v dané oblasti velmi výrazně liší. Jsou mi známy subjekty, kde například popis oblečení zabírá několik stran a nastupující jedinec je povinen absolvovat řadu školení, aby vše správně pochopil a později se nespletl. Na druhé straně pro školské prostředí, které má tak silný vliv na výchovu mladé generace, nic takového - snad kromě širokého a poněkud nejasného pojmu „slušné oblečení“ - nenajdeme. Na straně žáků ani u příslušníků pedagogického sboru. Řekl bych, že jde o nevyužitou potenci. Úmyslně?
Aby se nám nevytratilo slovo divadlo, poznamenám, že část rodičů před ostatními dospělými nasazuje nebývale přísnou tvář a tón. Zřejmě mají v plánu na ostatní silně zapůsobit, aby věděli, že oni jsou správnými rodiči, kteří mají všechny procesy pod kontrolou a následkem uvedeného pevného stanoviska a stavu jejich ratolesti šlapou jako pověstné hodinky. Souhlasím, přísnost musí být. Jenže čeho je moc, toho je příliš. Vše má mít své rozumné hranice. Naopak vhodné se nezdá, aby doma bylo dítě takřka bez kontroly a třeba ponecháno hodiny napospas některé z obrazovek, zatímco rodiče dělají „něco svého“, což může vypadat podobně, tj. určitý stupeň přilepenosti k displejům. Kde bychom bez vás - milí placatí elektroničtí kamarádi - byli? Prozatímní výsledky bádání ukazují, že bychom se stali méně informovanými, ale pociťovali bychom více klidu a spokojenosti. Nepotvrzuje se náhodou dávný poznatek, že nejlepší je nevědět? Avšak i zde rád připomenu - všeho s mírou!
Možná bych mohl být v podezření, že jsem zastánce naprosto stejného přístupu. Nikoli. Rozdíly mezi prostředími a situacemi být musejí, ale neměly by být nijak dramatické. Měl by existovat základní jednoticí přístup. Dítě má postupně a co nejlépe pochopit, že existují obecné hranice a pravidla a poté ještě další, které se vynořují v jednotlivých situacích. Něco si ne/může dovolit na hřišti a něco třeba přímo v divadle a/nebo na návštěvě. A i během ní na různých místech se nechováme přece úplně stejně.
